Hotel na měsíci

Sleduji tajemný pětník v černé obloze.
Tváře mu zbledly, jak by je kdosi polil mlíkem;
někdy se skrývá za mraků přehozem.
Tam vlevo, kousek nad rovníkem,

to není jenom tečka, to je víc,
vždycky, když koukám na Měsíc,

vidím tam nápis písmem zvláštně skloněným
navždy do kamenného pláště vrytý,
září tam pro mě jasnými písmeny,
ačkoli hvězdářům je skrytý.

O krasopisu na Měsíci často zdá se mi,
když v oknech zhasnou světla svící.
Kdybych snad nenašla své místo na Zemi,
tak mám svůj malý hotel na Měsíci.

Místečko pro sny, zapomnění a něžný hvězdný déšť,
místo pro návraty a cokoliv si vzpomeneš...

Přání

Starý rok láme se jako led na rybníce.

Křupne to, na nebi zahoří létavice,

čas zlomí se jako uschlý prut,

kéž ze srdce nám nezbude jen suť.

Ať dny neplynou nikdy hluše,

láska nechť spasí naše duše..

Ať naděje vždy máme plné ruce

a život nechutná nám trpce.

Každému jeho šálek kávy,
ke kávě samé dobré zprávy,
do hvězdného nebe šťastný vzlet,

příznivý vítr lodím do plachet.

Svědomí

Jsi moje bolavé svědomí
Jediným pohledem lámeš mou duši
Kolena se mi podlomí
Slova jsou šípy a Tvé rty kuší

Ležím tu sama v nočním tichu
Zoufale toužím cítit Tvá ústa
Nemůžu spát - já, nádoba hříchu
Ve mě se prostírá jenom pláň pustá

Tvá bolest s mým tělem splynula
Chtěla bych pro Tebe být růže čistá
V dešti smýt špínu a stíny z minula
Darovat Tvé lásce netknutá místa

Pod jmelím

Sněhové hvězdy tma rozsvěcí
Ve vánočním království zimy
všechno se může stát
Stýská se, ale chci zůstat nad věcí
Budu si večer pod víčky
šeptat: Má mě rád...

Odevšad slyšet je zvonků zvonění
Zlatavým jiskřením jehličí ševelí
Celý dům lesem se provoní
Lásko má, chtěla bych polibek vtisknout Ti pod jmelím...

Až

Až budeš sám,
až budou padat vločky
                   na okenní rám,
až políbí Tě první noční
                   hvězda na čelo -
                           jako já,
až ucítíš, že jasné nebe
                          ztemnělo,
až běloučký den zahalí se
                            v plášť,
vzpomeň si na mě,
             na moje oči
                a na to, že mě máš...

Pláč

Tlumené vzlyky pod dekou
tlukoucím srdcem jenom neprobudit den
před sebou ještě cestu dalekou
pro předem nesplněný sen
vlasy barvy vybledlé svatozáře
prsty v křeči zabořené do polštáře

Bůh

V mlhovině znavený po další ze svých cest
odpočívá, louská jádra hvězd
Mé rozpraskané srdce vidí
Bůh - obyvatel suterénů a lidí

Přání dobrých nocí, měsíc, hvězdy a sny

Napiš mi, prosím, vzkaz na Měsíc.
Napiš jen "DOBROU NOC" a nic víc...
..............
Nebe dnes hvězdami se jenom hemží,
to nejsou hvězdy, ale hejno žluťásků.
Po Mléčné dráze pádím, ruce na otěžích,
tato noc stvořená je pro lásku
..............
Vlna se tříští o kamení,
hlasitě šumí na znamení,
že všechny kapky promění se
v něžné sny psané krasopisem.
..............
Po nebi putoval srpek měsíce,
nahnul se k oknu, zlehka zaťukal,
maličkou slzou uhasil plamen u svíce
a noční oblohou plul zase dál...
..............
Kdosi cvrnkl do kuličky slunce
a ona zapadla do důlku v oblacích
na hřebeni horu orazila zlatým puncem,
paprsky ztmavly v rudých náznacích
..............
Dotknu se Tvojí dlaně dlaní,
prsty se spolu náhle spletou,
do vlasů mrholí sny z hvězdných saní
zapřažených za kometou.
..............
Po nebi hvězdy se rozutekly,
pobledlý měsíc jenom žasne
ve tmě si svoje šaty svlékly
teď nahé září nocí a jsou krásné...
..............
Dnes v noci hvězdičky jak husy štěbetaly,
na jediném snu suchou nit nenechaly...
A tak, kdo dnešní noc o ně bude stát,
musí si trošičku vlhký sen nechat zdát..
..............
Kdo slyší šepot křídel andělských,
kdo zahlédl jej mezi šedivými dny,
jakoby jen vánek na něj dých..
Ten ví, že anděl nosí v srdci jeho sny
..............
Včera sny pro vás zvlhly deštěm,
podzimní počasí bývá tak nestále..
Suším je na šňůře, počkejte ještě,
kolíčky srovnám jak korále.
..............
Jak hvězdy třpytivé
budou mé sny, když lezu na kutě,
jak sněhové vločky jiskřivé,
jak hvězdy z per souhvězdí Labutě.
..............
Chytla jsem hvězdu - malou jen -
aby dnes zdál se mi něžný sen.
Sny jsou prý úkolem létavic.
Však otevřu dlaň a na ní - nic...
..............
Dosrkala jsem čaj s mátou,
dlaň mám ještě rozehřátou
Je hladký můj čajový hrnek
a jeho dno - bílý kruh - jak úplněk...

Nocí

Zchladit si horkou hlavu
srdce jako lávu
Ulicemi nočního města zpaměti.. ze zvyku
Přehlušit tíseň, pořádně osolit muziku

Pomalu potom zchladit lávu
Lehnout si, usnout, ráno vypít kávu
Hrníček hodit do zahrady na jinovatku bílou
a střepy srdce zkusit slepit - pokud něco zbylo...

Peřeje

V podzimních peřejích
milion kapek půvabu
To nejsou moje sny, co ke dnu se snášejí,
to jsou jen černá pírka čápa marabu.

Maják

Jednou, až jejich hvězda zhasne,
pak mořské víly promění se v pěnu.
Zůstanou pro svět i tak krásné..
navzdory tomu přesmutnému věnu

V podobný den duše námořníků dostávají křídla
a v hejnech racků křičí za zádí,
mávají perutěmi bílými jak křída,
před nebezpečím varují, či jenom v slaném větru dovádí

Jeden z těch racků nad mořem si nezakřičí,
jeden tu chybí, nikdo ho nechytí.
Místo něj - uprostřed vln se maják hrdě tyčí,
zažehnu uvnitř oheň a on se do tmy tiše rozsvítí...

S půlnocí

Lásko má jak mraky sivá,
ráda se na Tebe jenom tak dívám.
Lásko má - lilie bílá,
chtěla bych pro Tebe tančit jak víla.
Lásko má, čistá jak nebe,
pro Tebe hraju půlnoční reggae.
A když Tě navečer myšlenky zebou,
jen přivři víčka - já jsem s Tebou.

Sněží

Už zase hvězdy sněží,
každá z nich dokonalost sama,
každá je bíle svěží
skoro tak, jako moje máma.

Znovu a znovu lámu tuhy,
Ty už jsi daleko a dávno budeš spát...
Ať si to zkusí někdo druhý
na papír psát, že dávno skončil listopad.

Děti se ptají: "Kolik, kolik ještě dní?"
sněhový mech leží na horách,
večery začínají býti sváteční,
Vánoce okopávají práh...

Podzim

Těším se na sněžení listí,
co padá z dubů, z buků,
na první rozbřesk, rozednění,
na rána plná ptačích zvuků
na Tvoji tvář,
až moje řasy otevřou svá vrátka,
sluneční zář,
která je na podzim tak sladká.
....
S Tebou mám ráda
i studivý listopad.
Zima se nenápadně vkrádá,
to Tys mě učil mít ho rád.
...
Až objeví se v polích první sněhy
a ztuhlá zem se k spaní uloží,
otevřeš pro mě dlaně plné něhy,
oheň se v krbu teple rozhoří.
Budeme spolu čekat jaro
a každý rok se láskou prozlatí.
Můžem to rozjet plnou parou,
i kdyby chudí, budem bohatí...

Díky

Díky, že jsi, že mě držíš zkrátka
vidíš mě nahou, bez pozlátka,
že stojíš tam, kam padám
a mlčíš, když se hádám.
Že mě rozesměješ, když mám strach
a marně bloudím v pochybách.
Občas však trochu váhám
v očích mě slzy tlačí
rukama na duši sahám
a nevím, o co kráčí.
Jsi blázen, když si myslíš,
                                 že mi stačí
noc co noc znavená
                                 usínat na bodláčí...

V mracích

Vysoko v mracích spí náš hrad,
v něm zlatý trůn a Ty jsi samet.
Čekáš tam na mě...
                       .... máš mě rád?
Často se s ránem plížím na med.
Vyhnu se konečně chybám?
Proč šeptám v tichu pokoje,
když Tě tak horečně líbám,
že vše, co mé je, Tvoje je?
Jsem Tvoje celá, Ty to víš.
Co zdává se Ti asi?
Zatímco v klidu sladce spíš
sleduji Tvé chvějící se řasy...
...
Jsem jenom malá lesní včela,
bojím se výšek, trpím závratí.
Kdybych snad někdy uletěla,
tak se už nikdy nevrátím...

Slunce

Nad moře k slunci vzlétnout
letět nad bílou pěnou
nad hladinou pokaždé jinou
a přitom nezměněnou

Tys moje slunce, před nímž klečím
a které nikdo nezastíní
neboť jen Ty rozumíš mé řeči
jenom Ty vidíš, co míjeli jiní

Před Tebou skláním hlavu a skládám zbraň
jen Ty smíš vnořit své prsty do mých ran

Život

Stárneme a v ústech verše s námi
mění se, mutují, na cestě pustinami
v ústech usychají sliny
my stárnem sami, i když s nimi

Stárneme a s námi naše řádky
a někdy není chvíle
          ohlížet se zpátky

Stárneme a s námi naše básně
pomalu šednou
           i když dřív nám zněly krásně

Stárneme a také naše lásky
a někdy celá léta
           zdají se být smutná

A všichni víme
- bez nadsázky -
           že o to víc nám život chutná...

Ruce

Zdalipak víš, jak voňavé
hladké jsou Tvoje ruce?
Na hřbetech chmýří zlatavé
jak proužky slunce na antuce.

Ještě mi teple dýcháš na záda,
mé vlasy zlehka vískáš.
Nepřiznávám to nerada -
mně už se dávno stýská...

V mlze

Zahrada celá v bílé mlze,

jak v krajkách z mořské pěny.

Otevřu okno, zhluboka nadechnu se,  

zašeptám - v krajce je díra od ozvěny.. 

A možná je to jenom finta,
pojednou z mlhy hejno racků stoupá

- jak přízrak - loď kapitána Flinta
v mé zahradě se houpá.

Mořského vlka, myslím, budu znát.
Pod bílým vousem usmívá se,
v košilce dovolí mi u kormidla stát,
snědýma rukama mě chytí v pase.

Svatomartinská

Svatý Martin chystá se do polí
od koňských podkov hvězdy mrholí jiskří a potichu blýskají se v oranžovém svitu lampy u silnice

Šplouchání

Když ztichne den, v temném pokoji 
noc co noc pod mojí peřinou cosi šumí
to moje srdce koupe se v příboji
slyším jak jeho údery zpěněná krev tlumí

Tichoučké šplouchání vln do spaní
cítím až sem slanou mořskou vůni
chci utopit se ve Tvém šeptání
a ve Tvých očích jako v tůni...

Strach

Snad vrátíš se ještě,
princi můj na bílém koni,
jenž v  provazech deště
pokorně hlavu kloní.

Čekám tu na Tebe - věrná,
stojím za oknem, hvězdy blikají.
Noc byla černější než černá
a první ptáci v parku zpívají.

Napínám uši - chci slyšet klapot kopyt.
Ty se však ztrácíš v prachu.
Necháš mě v klidu hořkost dopít.
Necháš mě napospas mému strachu...

Talisman

Tolik se na Tebe těším, tolik mi scházíš
Nepočítám večery, kdy do snů mě doprovázíš

Už teď se mi stýská po časech, které nenastanou
tiše Ti mávám, Lásko, mávám na shledanou 

Budeš mít ještě mnoho ženských těl, než probudíš se stár

snad Tvoje dlaně nevychladnou, neztratí všechen žár

Pak Tvé ruce spočinou na mých hladkých ramenou
Bože, dej, ať potom navždy tam zůstanou

Však ještě  bez sebe budeme sami snídat mnoho chladných rán
do té doby snad schováš mě v srdci svém jako talisman

Víla

Za noci dešťové kapky ťukají do oken
v rytmu mých rukou tančících v klávesách
Prsty se dotýkat souhvězdí zlehka jen
těch hvězd jako zrníček písku  na dunách

V košilce víla stojí na zápraží
dívá se do tmy - podzimní déšť trochu zebe
zářící vesmír objímá hladkou paží
a mýma rukama obejme pevně Tebe.

Otázky

Kolik tak váží moje touha,
a jak je pevná moje víra,
když noc za nocí je dlouhá,
když denně srdce úzkost svírá?

Což nevíš - žádat lásku anděla
sváže mu křídla docela?
Proč jsi jak tvrdohlavé dítě
říkal to něžné "miluji Tě"?

Bojím se lží ze soucitu
a hlavně ničím neublížit
neklidný spánek do úsvitu..
Co já? Jen polknu, vzhlédnu k mřížím

které mi nedovolí letět.
Proč jen já musím vědět,
co jiní vědět nechtějí?
A co když ubližuješ nadějí?

Co uděláš, až ocitne se
její tvář nablízku té Tvojí?
A budeš vědět, že jen pohlazení
muže v lesklé zbroji,

že jen políbení její vášeň zhojí?
Co uděláš? Přijmeš pod obojí?
Mám strach, že dlouze políbíš jí ústa
a ona zašeptá jen: "Zůstaň.."

Já za sebou pak zavřu tiše dveře,
už nikdy více nenechám se z cesty svést,
utopím se ve své nedůvěře,
už nikdy nechci dotýkat se lásky jako chladných hvězd..

Bezvětří

Moje loď nepluje
vítr plachty nenapíná
život se zastavil, pózuje
marně se mu vzpírám

Dvě bílá křídla ptačí
hladinu moře rozčeřila
jen dvě slova stačí
mi, abych uvěřila

Stojíme blízko sebe 
slyším jen jeho tichý dech
pod jasným modrým nebem
s odlesky léta na listech

Myslím, že chtěla bych příliš mnoho
chtěla bych být vším - pro někoho

Proud

Dívám se, jak tiše spíš..

na kůži přitisknu rty - pohneš ramenem

vidíš mi do srdce - jenom Ty smíš

probdělé noci dávno jsou splacené

Kdo jsem já? Jen list, jenž klouže po hladině

splyne s ní, odpluje po proudu - moje duše

nejdřív se na vodě houpe líně

pak po kamenech rychle kluše

Po odehrané epizodě

když už svou vlastní tíhu neunese

v té chladné hebké vodě

na konci své cesty.. rozplyne se

Slova

Občas, když hvězdy s nocí
roztáhnou svoje sítě, v souhvězdí Labutě zahlédnu zastřený nápis "Miluji Tě"

A vždy, když Deneb vidí tato slova z oblohy shlédne - zvědavost jí nedá tváře jí zrudnou do nachova i když je jinak velmi bledá..

Rukama podám si ta něžná slůvka

a hvězda závistí zas zbledne

v noci je vidíme já i ona,

však jen moje jsou ve dne...

Paprsky

Ve slunečních paprscích skrytí,
oslepená odlesky v jeho očích,
ve kterých souhvězdí se třpytí
a netuším, jak zaútočí.

Jen matný otisk jeho tváře
na pokožce mého ramene,
vším může být bez ztráty svatozáře,
ukrývám pohledy zmatené.

Stokrát jsem slunce přeletěla
na svých pyšných křídlech a neztratila pel.
Jedenkrát zkouším se dotknout zcela,
vím, sežehne má křídla na popel.

Pozdrav

Léto nás ještě dnes pozdravilo,
s barevným listím si zatančilo, usmálo se a v tváři mělo dolíček, i andělé oblékli se do triček.

Kytice barevného listí
podzim pro zimu vzduch čistí. Na chvíli svět zastavil se v snách a já tu stojím s blátem na botách.

Neumím..

Slova a gesta.. ach.. neumím se chovat,
být vzorná a etiketu dodržovat
a přitom jediné, co jsem vlastně chtěla,
když vážka z listu neslyšně odletěla,
abys mi shrnul vlasy z čela,
prsty z nich vyhnal ptačí peříčka
jen.. zlehka políbit Tě na víčka..

Mží

Všechno jen lži

ve spirále snesla jsem se dolů

za oknem mží

už nikdy, nikdy spolu

Jak barevné listí

Tvoje vzkazy na plotě

obsah už nezjistím

teď, ani v příštím životě

Obyčejná

Jak na podzim spadlý list 
jsem příliš obyčejná pro tento svět
barevných blyštivých pozlátek.
Neumím v Tvém srdci číst,

jsem jenom malá šedá myš,

o které na svých cestách těžko sníš.

Nevzdám to snadno.
Dál míchám lektvary lásky
(často už jenom pro bělásky),
hustím je solí a dívám se na dno,
vařím je z citů a minulých chyb
a doufám, že snad bude líp.

Neznám svou roli ve Tvých hrách,
ač nohama stojím na podlaze,
mé srdce pluje na oběžné dráze 
ve vzduchoprázdnu, kde zbyl jen hvězdný prach.

Za deštivých večerů cítím, že nežiji...

Alespoň dnes v noci být tak Tvou Julií.

Setkání

Hvězdy se setkaly a klábosí,
co které se dnes bude zdát. Utichnou až k ránu za rosy, na trojlístku si spočítám, jestli mě máš rád.

Jejich cinkání do uší
je tichoučké jako zpěv motýla, s večerem pohladí na duši,
když něha Tvá někam se ukryla.

Divoké husy

Když on a ona letí spolu,
stříbrné křídlo vedle křídla,
nedívají se na zem dolů
a prý se splní sny prýštící z nitra.

Pár divokých šedých husí
odlétá podzimní oblohou,
vyplnit jedno naše přání zkusí,
naše sny žít za nás však nemohou.

Pak z divokých hus v oblacích
zbude jen třpyt jejich peří.
Ony až s jarem se navrací.
Přinesou nové sny. Věřím...

Anděli

Myšlence zasuté v paměti se říká zapomnění
málem jsem zapomněla, jak zvolna plyne řeka
když někdo kdesi je, kdo za celý svět Tě nevymění
kdo v batohu Tvou víru nosí a když se zpozdíš, čeká

Jak pod křídly racků pod Tvou ochranou si plout
zahlédnout z pod mraků všechny světa krásy
pod hvězdným nebem Tě pevně obejmout
můj strážný anděli, můj anděli spásy...

Volavky popelavé

Bez Tvých slov se den vleče 

každá vteřina ze mě odplavuje cit
Tvůj pohled na duši mě svleče
v těch očích chtěla bych se utopit

Srdce hoří, krev se v žilách pění,
však příliš rychle vzplálo, pozdě hledat lék
a srdce doutná, pomalu se v popel mění
pak už jen vzlétne jako hejna šedých volavek

Pláč

Bezmocný pláč až do svítání
otisky na okenních sklech
hořící srdce v dlaních
Tvé jméno na mých rtech

Slzy hořké jak pelyněk
ze rtů Tě nesmývají
polykám ten divný lék
jed ze starých zašlých bájí

Pak, když slunce vejde tiše
neslyšně otevře oblohy vrátka
zhluboka připije mi z číše
básnířko bosá, na to jsi krátká...

Ostrovy

Lidská touha tiše proplouvá
mezi ostrovy lásky a míří k cíli.
Některý mine, jinde zacouvá,
tak šťastnou plavbu, moji milí!

Já tady jako pirát hladový
hledám svůj ostrov dosud spící.
Někdy mi štěstí nesou náhody
a směr určují lodě kličkující.

Teď stačí najít správný plánek,
na kterém z ostrovů je pravý dar.
Moře je nekonečno slánek
a vzácných perel je jen pár.

S pomocí @DrakulkaCZ

U krbu

Noci nenápadně přibývá,

měsíc se vypravil na potulku.

Pohladí hvězdy, pak jim zazpívá

a před spaním zapálí si lulku.

Ty zapal v krbu oheň, ať hoří
a přihoď ještě polínko,
budu dnes královnou sedmi moří,
sklouzne mi od šatů ramínko.

Pak cestou ve vlasech
vydáš se prsty na výpravu,
já poškrábu Tě na zádech,
už zase Tě mám plnou hlavu.

Pozlátka

Žongluji s písmeny jak cirkusový akrobat
jak kovář snažím se pro Tebe ukovat
příběhy z jasných hvězd a spousty něhy
příběhy, ve kterých nebudou břehy
Ukrývám polibek za každou hlásku
za čárky a háčky vysadím sedmikrásku
Abys sám nemusel luštit text tam a zpátky
pojď, naučím Tě číst mezi řádky
Vkládám tam slůvka jako cukrátka
Budem ta sladká slova jíst a odhazovat pozlátka

Plejády

Korunu z noční tmy utkanou

teď nasadím si jako král

Mléčná dráha se zalije smetanou

proběhl po ní Pegas a potichoučku ržál..

Překonal všechny vesmírné příkopy

chtěl k pramenům té záplavy pozdravit najády

Prolétl tryskem, až hvězdy létaly od kopyt

a z těch hvězd se pak zrodily Plejády...

Mosty

Mezi lidmi nejsou mosty
snad kdysi byly
to oni sami si je pobořili
důvod byl prostý
zvyk snoubený se samozřejmostí
možná pět deka nedůvěry
na vlastních duších zpronevěry
strachu a smutku dosytosti

Můj most, má lávka, pomalu se bortí
kamínek za kamenem opadává
dole na dně už stydne i láva
v dálce na mě kdosi mává růží z pouti
a do mé duše, do zákoutí
plazí se samota, to hádě
kroutí se jako na estrádě
za zvuků flétny usmívá se z koše z proutí

Tak úzkost líbá mě a objímá mě dlouho
a vím - já nejsem výhrou pro nikoho

Chtěla bych

Chtěla bych
být Tvou první myšlenkou,
když s ránem otevřeš oči,
fialkou i bílou sněženkou,
z jichž vůně hlava se Ti točí.

Nemyslet na sebe.. jen plout
na vlnách Tvého chlapeckého hlasu,
nikdy nenechat vyblednout
Tvé oči lesklé od úžasu,

z Tvé tváře sfouknout řasu,
jak bychom nebyli dospělí,
být přítelem na dlouhou trasu
a osladit Tvá pondělí ...

milion tichých vět Ti říct..
já...chtěla bych být víc...

Nad domy

Dorůstá bílý měsíc nad domy
na něm jen těžko viditelným krasopisem
přibývá psaní, připlouvá ke mně - moje svědomí
než vybledne k ránu, zazáří jako tečka za dopisem

Poslední vážka usedla na kapku rosy
pak slétla na Tvé rameno a zašeptala cosi
Ty ve spánku ses tiše pousmál
a noc se rozzářila jako svatý grál

Noční kouzlo

Co do snů přát vám dnes?

Co poslat do polštářů a podušek?

Klavíru vnořím prsty do kláves,

nebem se vyrojilo moře světlušek

Rybník rozzářil se v nočním svitu
odlesky mušek dopadaly na hladinu
jak odraz očí plných citů
podobný hvězdami protkanému gobelínu

Pak u hladiny mihla se bělice
jak malá mořská víla
oděná  byla jen měsícem,
na vodě stříbřitá kola zbyla

a vrby s vlasy u pasu
hleděly v němém úžasu...

Dnešní noc

"Až v noci všechny hvězdy spadnou,

nevidím - oči mi páska zakryla. Jen k ránu protřepu peruť chladnou, jestli tam přec jedna hvězdička nezbyla."

"Dnes hvězdy tančí hledaje své cíle. Rozleť se za nimi, užij té chvíle, pozoruj stopy, co kreslí jasem, dívej se potichu, šetři teď hlasem."

v kooperaci s @cotomate

Odvaha

Odvážím čtvrt kila
naděje - aby byla.
Aby jí bylo dost,
až půjdu pro radost.
Odvahu navážím
a až se odvážím,
z oblohy hvězdy smetu,
pak sáhnu za kometu,
vytáhnu sny ztracené,
ty jsou jen pro vás určené...

Zlehka

My, lidé, za maskami jsme skrytí,
bolest v nás překryjem úsměvy
zatímco v očích se nám slzy třpytí.
Cítíme váhavé záchvěvy,

když zahlédneme v dálce člověka,
a v jeho pohledu zářící hvězdu,
zdá se pak u konce cesta daleká,
ruce nám zkamení v němém gestu.

Je třeba potichu naslouchat,
člověk je bytost křehká.
Nesoudit, dívat se, nespěchat
a v duších našlapovat zlehka...

Křeslo

Křeslo na zahradě, kde vánek mi vlasy zacuchal
zůstalo opuštěné, jak poslední letní den ho zanechal
pomalu půjdu a uklidím ho radši...
vždyť pouhý pohled na něj nutí mě k pláči

Káva

U ranní kávy s výhledem na zahradu
objímám kolena a podpírám si jimi bradu
dvě slané slzy do hrníčku skanou
dávám ho stranou, já nechci kávu slanou

S úsměvem mi tu svoji kávu přistrčíš
ještě ji cestou trochu dosladíš
Povíme si všechny ranní zprávy
- Ty jsi můj pravý šálek kávy...

Ohňová země

Jsi oheň, já jsem země
klidná a spící,
však, když dotkneš se mě,
mé srdce tepající

vlije mi do žil žhavou lávu
a trasy, které jindy nepřeplavu

zdají se být snadné
když u kormidla stojím, ruce zebou
a nikdo už mi neukradne
všechny ty chvíle s Tebou

Na cestě kolem světa Ohňovou zemi pokořím,
pak do ucha Ti černou perlu zavěsím

Na konci

Ani sis nevšiml, že já už tu nejsem dál
Vzdávám se výsad, cos mi dal
Jsem znavená, ty´s hledač pokladů,
co srdce mi kdysi ukradl
Na konci léta, zbavená iluzí,
tak lehká... už nic mne nemrzí
Když zdálo se, že mnoho mne nečeká
věci se děly - na konci cesty našla jsem člověka
a zahlédla jsem kousek jeho nebe...
na konci cesty v něm našla jsem sebe

Léto

Voňavá, něžná jak milostná věta,
čerstvá a hebká šeptala v trávě.
Sváděla... Ty vzal sis ji hravě.
Růžový květ - poslední dotek léta.

Příteli

Zlatavé lány pšenice se vlní,
mezi nimi pole heřmánku,
vzduch plný letních vůní,
jež s večerem mi voní do spánku

Divíš se žlutým diviznám,
vždyť divizny jsou k divení
a když se v cestách nevyznám,
tak čekám na Tvé znamení

Létáme spolu jako ptáci
sametem, kam až oko dohlédne.
Potom se zpátky na zem vracím,
často až v pravé poledne

Uprostřed pole řada stromů
jak karavana velbloudů
a nikdy se mi nechce domů
plyneme spolu po proudu

Příteli - jdeš se mnou úvozem - mým osudem..
a nevím, vážně nevím, co bude, až spolu nebudem
pročešeš kopyty obilí, ucítím vůni řebříčku,

z dob čínských císařů můj zlatý nebeský koníčku..

Vím..

Jednou se moje hladké tělo
Tvým horkým rukám omrzí.
Prstům, pod jejichž dotyky se chvělo,
můj prodavači iluzí.

Až pod dekou se k sobě v noci obrátíme zády
a mezi námi plno nevyřčených vět,
pak zhořkne Mléčná dráha z čokolády
- je jednosměrná, není cesty zpět.

Tak tedy alespoň dnes v noci
drž ve svých dlaních moje zkřehlé ruce,
když s rozumem jsem v koncích,
zahřej mé osamělé srdce...

Hvězda

Než tento prchavý svět opustím
zaplatím účty - nevím čím...
stejně si nevzpomenu, co mi dal
a nemám v plánu hledat dál

V souhvězdí Malého psa v temnotě
daleko někde ve své nahotě
tam drobná něžná hvězda září
posílá naději a úsměv lidským tvářím

Její svit tu na Zemi vidím
ještě se jejím světlem řídím
a ona možná nebyla a není...
světlo proudí jak pověstí vyprávění

Brečím tu opřená o zídku u průjezdu
Jsem blázen - jen ten by oplakával hvězdu...

Schránka

Jazyk motýla pavího oka
jako pružina z oceli
do květu svlačce u potoka
noří se, jak když vystřelíš

stejně tak noří se do mého srdce
všechna Tvá slova, která jsi mi říkal
ještě když miloval jsi prudce
a mého citu jsi se neodříkal

Za tmavé noci chtěl jsi lásku
a požádal jsi anděla
do vlasů zapletl mu sedmikrásku
když byla jeho křídla ještě doběla

Do malé krabičky zavřu prázdno
převážu stuhou, aniž tuším
kam touhle řekou kdysi krásnou
dopluje schránka s mojí duší...

Posílání mraků

V létě o polední pauze
oblohou plují oblaka
poslal jsi obraz Mickey Mouse -
a podívej: Orel nese beránka!

Po nebi za mnou pluješ
v podobě načechraných mraků
co chci, to pro mě namaluješ -
Sněhurku a k ní sedm draků

Z rukávu taháš zázraky
jak mocný čaroděj
zaháníš noční přízraky
a s nimi černou beznaděj

Dáváš mi klid, dáváš mi sílu
když někdy i na slunci mě zebe
padla jsem náhodou na zlatou žílu -
jsi moje soukromé nebe

Přívalový déšť

Láska je přívalový déšť.
Na kůži promokla jsem úvodem.
Dál smáčí mi hlavu, ramena též,
valí se mnou jako povodeň.

Smršť zuří dál.. už není nic jak dříve,
zářím, kapky mi patinu smyly.
Ty jsi ten liják, to Ty jsi ten živel,
však sám barvy ztrácíš, vodou se naředily.

Už pršíš jinak, já zůstávám v naší bouři.
Naposled políbíš mě a v té jedné puse
je příchuť konce. Vědoucně oči mhouříš,
potom ve vzduchoprázdnu - nadechnu se.

Třídění veršů

Mraky dnes plují pomalu
měsíc dorůstá
přikládám ke rtům píšťalu
rosa mi padá na ústa

Oheň se jasně rozhoří
jiskry se rozletí s bludičkami
mé verše tiše hovoří
v plamenech září jako drahokamy

My

Jsi magnet, já zmatená střelka,
jsi med v mém čaji, já ledy, které tají,
jsi dravý přítok a já modrá řeka,
jsem hedvábná hladina, jež čeká.

Nejednu bouři jsme spolu přestáli,
buď kompasem, já střelkou, která se ustálí.
Kéž Tvá dravá voda poklidnou řeku nemine.
Bouřlivě vstoupí .. v mém proudu se rozplyne...

Stuhy

Za šedých dnů vstoupil jsi do mé knížky,
když psala jsem stránku dva tisíce šedesát.
Stuhy našich osudů hladím prstovými bříšky,
ony poletují větrem - chtěla bych je učesat.

Vlní se, proplétají a vesele se jejich trasy klikatí,
jsou jako duha, hladce kloužou v dlaních.
Teď se mi zdá, že šedé dny se nikdy nevrátí,
barvy mění se a samy svazují se květy na nich.

Ty´s malíř a já stužka jemně fialová,
svým štětcem barvy na paletě mícháš,
něžně pak vnášíš do mých barev slova
- hned zasychají, jak zlehka na ně dýcháš.

Barevné stuhy vlají jak vlasy mořské sasanky,
proud času splétá je, šisuje a skládá.
V každé jedné vetkané jsou krásné hádanky.
Pojď, přisedneme k sobě a budeme hádat..

Motýl a já

Sametový motýl vznesl se z mého ramene

setřepal z černých křídel pel
skryl jimi měsíc i hvězdy chladné kamenné
a nad námi noc rozprostřel

Pak déšť smíchaný s tmou
rozvlnil zrcadlo jezera
promoklý motýl a já - obraz nás dvou
na hladině odráží se do šera

V jezeře skryt je jeho a můj prchavý svět
navždy nám patří beznaděje řeka
u břehu bílý lotosový květ
podobný znamení, na něž tak marně čekám

Sukni jak plachty podkasám a svážu touhou
voda je chladná, za noci září temně
kamínky tlačí do bosých nohou
snad najdu Tě v hlubině a Ty se ztratíš ve mně

Svítání

Svítá - za kopci oranžové ráno
maluje zátiší - nebe modelem mu sedí
Chlapec s dívkou si říkají svá "Ano"
Bez hlesu, pohledem - jen oni vědí.

Rybář

Necítím se být víc,
než mýdlová bublina,
průsvitné nic,
voda, jenž usíná,
když zamkne ji led.
Duše strne, pod hladinou čeká...
Chlad proniká jak jed.
Vtom zaslechne rybáře.. do ledu seká

Nad ránem

Ještě než po nebi se rozlije svítání,

než paprsky oknem pohladí peřinu,

nahlížíš do mých snů, vcházíš mi do spaní,

chci s Tebou vychutnat každičkou vteřinu.

Však v objetí Tvých paží není mi souzeno

sladce se nad ránem probudit

Bez Tebe v srdci mám prázdno a studeno, 

a dál už nemám sílu ani snít...

Na dostřel

Ten, kdo se k Tvé duši na dostřel přiblíží,
zlehýnka pohladí zavřená víčka,
ten, kdo Tě líbá a umí hýčkat,
nejhlouběji zraňuje, nejvíc Ti ublíží...

Bolestí zamrkáš a nevíš, čemu věříš,
máš plachtit v bezvětří pro trochu něhy?
Bezmocně snažíš se zahlédnout břehy,
jen dlaněmi stojatou hladinu čeříš...

Snění

Přivoním bezděky k slaměnce,

pastelky skládám do věnce,

pastelky řadím do duhy,

Pegasu tisknu do boků ostruhy.

Bodnu, on polekaně vyletí, 

spěchám vstříc Tvému objetí.

Zbrklosti meze se nekladou,

zůstáváš navždycky záhadou.

Kde bere se něha Tvých pohybů?

Jsou plné tajemných příslibů...

Mlčím a vím - čím víc k Tobě utíkám,

tím pevněji Tvé dveře zamykám.

Letec

Místo smutku hlasitý smích
místo odpovědí vtip
svaly ztuhlé, jak by je studil sníh
a slova ostrá jako šíp..

Co ukrývá tvář zasmušilá
kdo rozmotá tu nit
kdo objeví, co podemílá
něžnou  duši? Co dusí cit?

Jen oči prozradí Tvou bolest srdce
zmatek, touhy, strach
pro souboj s temnem prázdné ruce
každý den duše na vahách.

Když noc se plíží zrádná
snad stačím poslat zprávu kurýrem
když, zdá se, nepřichází pomoc žádná
můj polekaný letče vesmírem

věz, jako jestřáb létám s Tebou v každé době
nad temnou nocí směrem k svítání
nenič ten krásný vesmír v sobě
připravím dráhu k hladkému přistání.

Ztráty a nálezy

Znuděná paní ze ztrát a nálezů,
šedivé oči schované za víčky,
já si jen říkám: "Sem už víc nevlezu."
Pak se však usmála - ve tvářích dolíčky.

A co prý hledám, co že prý postrádám?
Stačí si říct, po čem nejvíc toužívám.
Má tady obojky, klíče a kufříky,
knoflíky, tašky, prádla tři šatníky.

"Co hledám?" na to já... "To byste neměla."
Úsměv mě povzbudí, tak spustím zvesela:
"Barevný kroužek na křídle motýla,
veliký klobouk, když fouká mi do týla...

Měňavou perlu ve škebli z rybníka,
dech, který stačil by, když dlouho utíkám.
V sklenici vody rozpuštěný Vitacit
dvě dlaně spojené, ze kterých můžu pít.

Stébélko trávy z louky za lesem,
co k smíchu nutí mne, když šimrá pod nosem,
nad hlavou napořád kus modrého nebe..."
Paní šla k regálu...  vytáhla.. Tebe

Samota

Měsíc a hvězdy - mí poslední věrní
když noc barví oblohu kostní černí
jako by samota dna neměla
proudí a protéká mnou docela

Hvězdy, já, Ty - každý sám
napospas vydaní jsme tmám
jen sličný měsíc koupe se a stříbří rosu
chtěla bych sílu mít - povalit i osud

Mapy

Po celém zálivu na hladině

rozprostřelo se tisíce hvězd.
Vyhřátou vodou ryby plavou líně,
podle souhvězdí nechají se vést.

Rozlož mapy, už je čas,
ukaž mi Mléčnou dráhu,
dnes probudí se to nejlepší v nás.
Teď tady nejde o odvahu.

Mé rameno se zlehka Tvého dotýká,
plánujem trasu vesmírem, kde hvězdy tiše zvoní,
za víčky si tu cestu navždy zamykám
jak mapu k pokladu a Tvé polibky voní...

Čistírna

O čem sní asi motýl, když tančí
foxtrot na květech mandloní?
Když slunce podobné pomeranči
nad hory se nakloní?

Oblohou táhne hejno divokých husí,
z oblaků křídla moc jim sluší,
jen přivřu oči a zamávat jim zkusím...
Léto je krásnou čistírnou duší.

Ve sprše

Tvé něžné pusy dopadají
v podobě kapek na mou kůži
vpíjí se do ní a možná se mi jenom zdají
stojím tu mokrá, počítám, kolik kapek dlužím

Za sprchu Tvých polibků posílám dík
jsem v jejich sladkém objetí a Ty tušíš.. víš
až dopluješ po mém těle nad rovník
Bermudský trojúhelník objevíš

Dveře

Na cestě mým vesmírem
otevřela jsem spoustu dveří
dřevěné i zdobené safírem
a taky ty, za nimiž skrývalo se černé peří

Nikde v mapě, v mých náčrtcích
nestálo, co za nimi dřímá
kde číhá jaký zloděj srdcí
jen rovná záda a hlavu držet zpříma

Pak přestala jsem otevírat dveře
dlouhý čas bloudím po cestách
někdy mi úzkost hrdlo sevře
a divný, prapodivný strach

U cesty zase dveře stály
vzala jsem za kliku navzdory zásadám
zvaly mne dál, jen trochu zavrzaly
rozhlédnu se, dech sotva popadám

V studené kryptě kamenného chrámu
jak posel smrti černý anděl stál
vím jen, že noc v té chvíli ustoupila ránu
on nade mnou svá křídla rozpínal

Venuše

Mívám chuť žárlit na Venuši,
když na obloze zazáří,
že nemám úsměv, co jí sluší,
že má své místo ve snáři.

Tak žárlím na tu hvězdu malou,
každý sní o Venuši tisíckrát.
Ráno mě najdeš nevyspalou.
Komupak já se budu zdát?

Úplněk

Až měsíc doroste v temnotě nočního nebe

spadne mi k nohám a zacinká jako mince

zvednu ji - na ní vyražený dopis od Tebe -

hodím ten peníz u kostela do krabice

stařičké žebračce, která se přede mnou sklání
pak vejdu portálem do kostela, s sebou si nesu přání...

Postojím chvíli, od země chlad stoupá
něčí teplé ruce mi zakryjí zezadu oči
cítím Tvou vůni a svět se se mnou houpá
v hlavě mi zní zpěv varhan, všechno se točí
Já se neobrátím, už nevnímám závan zimy
jen své horké prsty propletu s Tvými.

Bosá

Projít se bosky mokrou trávou
zaplašit myšlenky, které se ženou hlavou
které jak vlaštovky štěbetají
já úsměvem je maskuji a tajím

Jen se tak schovat, když opouští mě víra
když Ty jsi pryč a kruh se uzavírá
vyrazit po kolejích bosá
když na řasách se třpytí slzy jako rosa

Mít tak...

Mít tak hlas, který navždy okouzlí Tě,
přiláká a sváže jako šála hedvábná.
Být písní. Ty - pravý muž nevinný jak dítě,
já - hudba jako sladká žena ničemná a půvabná...

Hledíme na sebe rozpačitě,
Ty vyčkáváš a já ani hlásku nevydám.
Nemám ten hlas, který okouzlí Tě..
jen černá křídla mám - kam zanesou mě? Kam?

Větrný dům

Mezi horami slov a hlíny
se vítr prodírá
před sebou žene noční stíny
za nimi světlo krajinu
                   kouzelnou prostírá
Zuby mi strachy cvakají
stulím se k Tobě, lásko moje
a naše těla šeptají.
Slib mi, že do rána nevpustíš tmu oknem do pokoje.
Vnímám Tvou vůni, oči, vlasy,
splyneme v sobě - nazí.
Šílení touhou umíráme asi
my - milenci - sebevrazi.
Vpíjíme se v sebe ve větrném domě,
kde každé slovo, každá kapka deště
je jenom pro Tebe a pro mě.

Souhvězdí Labutě

Pokládám hlavu na Tvoje rameno,
když večer se ukládám na kutě.
Obloha má právě k večeři prostřeno,
oknem k nám nahlíží souhvězdí Labutě.

Ladný krk oblohou se klene,
a vzadu v jejích perutích
jak démant září hvězda Deneb.
Tmou nese se Tvá píseň labutí..

Ještě chvíli, ještě se mi bráníš,
tolik hvězd jen já v noci vidět smím,
když nade mnou se skláníš,
v Tvých potemnělých očích hvězdu Deneb zřím.

Odpuštění

Jsem kapka deště vystrašená,

která prší na nesprávné straně světa.

Jsem moře, v něm vody po kolena,

v němž utopí se každá moje věta...

Bolí mě štěstí, tolik bolí

a není se kam skrýt.

Všechny mé rány naplní se solí,

bolí to - snad ani jinak nedovedu žít...

Jsem Tvůj černý kůň na poušti,

co bloudit o samotě je mu třeba,

ten, který Tobě odpouští, 

že podal jsi mu skrojek chleba.

Lilie

Dřív než déšť umyje

tabule okenní,

dřív, než se zachumlám

do tepla do peří,

chtěla bych pro Tebe

běloučké lilie,

průzračné jako sny,

položit u dveří.

Jenže v mých představách 

(když o tom přemýšlím)

svěřuji liliím 

úlohu nesnadnou

Toužím Ti totiž

dát kytky, co nezvadnou.

To já

Já jsem tou hvězdou, co na cestu Ti svítí,
když znavený vracíš se nocí z cest.
Tvé srdce do dlaní jak rybku sotva chytím,
měsíční nit pod Tvé kroky snažím se vplést.

Tolik bych chtěla, abys pochopil -
to já jsem Tvá naděje, Tvá ztracená víra.
Abys mě jinak uviděl třeba jen na pár chvil -
to já jsem láska, která se nemění, která si nevybírá.

Jsi schovaný za svojí zdí a nevycházíš ven,
abys zas vstoupil a uviděl krásné.
Chceš milovat bez lásky více žen
a Tvé velké srdce je tak prázdné...

Myšlenky na Tebe jsou jako horká láva.
Vidím, jak bavíš se hrou - kluk, trochu osamělý..
chceš vyhrát a vášnivě kartami máváš,
z balíčku snímáš srdcové eso - kartu pro anděly..

Ve chvilce příští ho odhodíš zmámen,
dál do hry se vrháš a posadíš se zpříma
a pro samý spěch nevidíš plamen,
který září Ti přímo před očima..

Ztrápený anděl teď u cesty usedá,
prohrál.. a vzdává to.. perutě celé odrané.
Zde jeho pouť končí, už dál nic nehledá.
To já jsem ten anděl a mé černé peří vítr odvane....

Spící

Probuď se, lásko, nespi už,
po nebi se rozpíjí černá tuš
a v ní se třpytí kapky rosy,
co každý večer vzpomenou si,
kde nechalo je chladné ráno,
když měl jsi ještě rozespáno...

Otevřeš okno - tma je tu.
Můžeš si teď co chceš přát..
Copak nevidíš kometu
bláznivou rychlostí se hnát?

Vítr Tě polechtá na tváři
zabořené v bílém polštáři
a Ty se usmíváš...
a víš, že když Ti bude zima na nohy,
přikryju Tě kusem oblohy...

Proměny

Jsem bílá růže
umírám v Tvých rukou
okvětní lístky padají
                       vadnu
svlíkám se z kůže
pláču rosu potají
neslyším, co si květy šeptají
ševelí drobnými listy
a místy stávám se rosou
už proudím a vlním se
zkus mě tít kosou
odtékám po římse
hledám oblázek
hledám Tebe
              obejmu Tě
ze všech stran
máš plno otázek
a...
... já jen šumím
                to umím

Jsem voda, která Tě chladí
Jsem proud, který Tě svádí
Jsem vlna, která Tě hladí
Jsem tůň, která Tě zradí
                                     Jen šumím
                                                   umím...

Zítra

Když k večeru se vracím domů,
mám na polštáři kopretiny
                                 zvlhlé od rosy.
Chci za ně poděkovat - nevím komu,
jenom vím, že dnes se romantika
                                          jaksi nenosí...

Když k večeru se vrátím domů,
jen tikot hodin a tiše spící
                                 klapky klavíru.
Rukou líně smetu na zem noty,
chci si být jistá, že v tichu neutonu,
v samotě svého bytu
                           ušitého na míru.

Projdu jím rychle do ložnice
                                 v očekávání,
však nad mým lůžkem s nebesy
bliká jen venku večernice,
                               svítí mi bíle do dlaní.

Na polštáři ani lístek jitrocele,
                               ani kvítek, ani blín.
Zapálím svíčku, vklouznu od postele
                                    a zachumlám se do peřin.
Odletím do krajiny snů,
do tmy se ze spánku budu usmívat
a v duchu šeptat: "zítra...
                              zítra.. snad..."

Ukradený čas

Má touha nezůstává skrytá,
já se pak často za to stydím
a vím, že nikdy nespočítám
východy slunce, které s Tebou neuvidím.

Náš společný život žijeme ve vteřinách,
skládáme ho jak stavebnici -
minutu k minutě, mé srdce ve výšinách
té věže rozhlíží se potisící..

a každá malá chvilka připadá mu jako věky,
když vyhlíží, zda už už k němu utíkáš,
však nevstoupíš dvakrát do stejné řeky
a zřejmě ani do stejného rybníka...

Když dlouho nejdeš, tiše váhám,
pak dojde mi, že Ty už ke mně neutíkáš,
že dáváš přednost jiným drahám,
že pro jiné svou duši svlíkáš.

Tak ještě chvilku žijem v ukradeném čase,
zmateně zkouším utéct všemi směry,
nejprve šeptám, pak ptám se polohlasem:
Jaký smysl má láska bez důvěry?

Vlna a oblázek

Za lodí čeří se voda. Odpočívám.
Mořem se brázda klikatí - je jako živá.
Na přídi vítr mi vlasy cuchá,
jsem prostovlasá, trochu prostoduchá.
...
Rozčísnu tělem chladnou hladinu,
roztoužená ji k sobě přivinu
hladkou jak samet, jako smetana.
Tiše se nořit do vln, být hýčkána...
....
Zatím na pobřeží... vlna hladí oblázek,
on jako já říká "Ano" na mnohé z jejích otázek.
Vlna na něj chvíli zprudka, chvíli něžně dýchá..
a kámen "Ach, ještě! Ještě!" - vzdychá...

Šeptej

Prší. Teď není slyšet.
Šeptej mi nějaká krásná slova,
říkej je Tiše..
navždy si budu pamatovat

Tvůj nádech před větou.
Záblesky ve Tvých očích.
Za okny slunečnice rozkvetou,
do klína se Ti jako kotě stočím.
..
Šeptej mi... cokoli
a řekni to teď, řekni to tady.
I když to později srdce zabolí,
načrtni směle vzdušné hrady.

Šeptej mi své tajné sny
a neříkej, že už musíš domů.
Příště už možná nebude kdy,
nebude proč.. nebude komu...

Paměť

Chtěla bych zůstat uzamčená za skleněnou stěnou,
jsem však jak polštář s paměťovou pěnou..
Tvůj otisk na mé duši zůstává a pálí
tím palčivěji, čím víc se ta Tvá od mé vzdálí.

Čí horké ruce setřou ze mě jako pel,
jak pestrý prášek motýlům ze křídel,
Tvou vůni.. a z očí odraz Tvojí tváře?
Krvavé otisky prstů něžného žháře...

Snadno strháváš mě do propasti ... a tak prudce.
Konečně zastavit zběsilé bušení svého srdce.
Tvé doteky však cítím bez přestání...
Tvůj dech na mé kůži je jako tetování.

U rybníka

Přelétl nad střechami černých čápů pár,
v křídlech svých z per snů vodopád
plný fantazie, něžných her a čar,
ta pírka pak snášela se do zahrad.

Několik poslů z hebkých perutí
sneslo se i k našemu rybníku
a párek bílých labutí
zvolilo malou okliku.

Na všem tom peří třpytily se kapky
jak lesklý poklad perlorodky,
na tmavou hladinu házeli jsme žabky
hladkými oblázky z rozhoupané loďky.

Pak ke břehu jsme vpluli tiše do rákosí,
lehli si na záda a šeptali si jako malí,
nevadilo, že jsme od písku a bosí,
s očima dokořán na nebi hvězdy počítali....

Voda

Vítr laská vodu něžně, jak jen Ty to umíš,
když na chviličku Tvoje prsty zbloudí...
Hladina zlehka čeří se a šumí
a dole u dna temné proudy proudí.

Prsty Tě hladím v podkolenní jamce,
slzy spadnou do vody a rozplynou se do nicoty,
před procházkou stezkami mé duše
zapomněl jsi vyzout zablácené boty...

Mraky potichu se svým odrazem splývají,
objímám kolena a do krve si koušu ret..
letět tak s nimi.. poslouchat, co zpívají,
rozplynout se jak slza a nikdy se už nevracet...

Nůžky

S pošlapanou duší
bez hlesu černou tmou se ploužím,
procházím nocí, aniž tuším,
kam dneska hlavu složím.

Jen chladné cvaknutí ostří nůžek
zazní nocí - konečně došlo mi to.
O lásce snít se teď už jenom může..
Odstřihl´s mě. Přiznávám, že je mi to líto.

Dnes sama se sebou se smířím,
mé sny se rozplynou,
odletí s topolovým chmýřím
a v dálce někde tiše zahynou.

Vzpomínky ještě jak uhlíky doutnají,
ač žhavé, na srdci mně zebou.
Vychrstnu na ně vodu, vždyť mě týrají
a k čertu, k čertu s Tebou!

Kaňka

Měsíce jen půl -
je jako kaňka vpitá do oblohy,
do mého okna
svítí jak lampa do výlohy.

Pár písmen z něj přečtu
a na zbytek si beru lupu,
z oblohy sbírám hvězdy, jež
odnesu si v tašce od nákupu.

U ranní kávy
pak rozprostřu je po ubrusu,
vůbec mi nevadí,
že budeš se smát mému vkusu..

Smeteš je na zem,
měsíční psaní načrtneš mi na zádech...
Stále znovu... den za dnem,
každičkou chvíli .. mi bereš dech....

Doba ledová

Ty večery, kdy i nádech bolí,
kdy po slzách je jenom vyschlá cesta, kdy vím, že spánek nedovolí najít klid, můj starý sen mně trestá.

Zhasněte konečně hvězdy,
vypněte nebe a s ním i moji duši.
Zbytečně jenom ji zebe.
Zhasněte moje srdce, jak se sluší.

Sfoukněte mého citu plamínek,
vymažte z paměti změť krásných vzpomínek
a na ruce mi navlékněte rukavice...
nastal čas ledu a ve mně ohně není více.

Kouzelný koberec

Sedíme tiše za stolem,
občas můj pohled Tvoji tvář pohladí,
tajemství je naším údělem,
pouhá Tvá přítomnost mé struny naladí.

Oči mi těkají, namísto předkrmu
pár sladkých slůvek spolkneme,
smějem se, já vlasy z očí odhrnu,
ubrouskem potom úsměvy setřeme.

Zatímco skrýváme rozpaky
a skláníme se nad polívkou,
na kouzelném koberci plujeme nad mraky
jak Aladin se svojí dívkou...

Sny

Já vím, že nikdy nevystoupím
                  na nejvyšší horu
a nikdy nepřepluji oceán
možná je to tím,
              že věřím na pokoru
snad mám unavené nohy
              snad jen malý plán.
A já bych tolik, tolik chtěla
obletět svět pomaličku
jako sametová včela
a v každé zemi kouknout
                    pod pokličku
na rovníku shrnout
                   vlasy z čela
a zastavit tam
                   na chviličku.
Ach, nechat si tak narůst
na lopatkách peří
zamávat křídly
                    jako Ikaros
bylo by zas léto
           na které tak věřím
a já bych měla sluncem
                   pihovaný nos.
Ba ne, k čemu peří?
Já mám v srdci křídla
těmi vzdálenosti měřím
a ta křídla
             zanesou mě
k babičkám na povidla....

Noční let

Pod stříbrnou vlajkou měsíce
poplujem spolu pod hvězdami,
chci vidět těch světel tisíce
jak lampionů poskládaných v origami.

Až ztichlým vesmírem se proletím,
a v Mléčné dráze vykoupu se nahá,
v souhvězdí Malého psa svou hvězdu pozdravím,
maličkou hvězdu, jenž rozzářit se zdráhá.

Pak ještě stovky cest mám v mém letovém plánu,
až přijde čas, skloním hlavu a řeknu jenom: "Dík",
mosazným klíčem zamknu nebeskou bránu,
teprve potom pověsím svá křídla na hřebík.

Konec anděla

V mém pokoji s modrou vázou
se zastavil strojek v hodinách
a venku v kapkách deště váznou
slzy jak perly, jako hrách.

Proč lidé lásku zavírají
do krásných prázdných definic?
Láska je svět, ve kterém dech se tají
a oni chtěli by ji zamknout do krabic.

Neumím definovat vášeň, lásku,
to modré cosi, pro co umírám,
ta něžná křídla od žluťásků,
to, co mi srdce rozdírá..

Vtom anděl uviděl, že láska není,
že klam jen jeho duši plení.
Hodiny stály na pár chvil
a s nimi... celý svět se navždy zastavil.

Večerní přání

Nahoře černé mraky
smekají svoje buřinky
a hvězdy jsou tam s nimi taky
- slaďoučké jako hrozinky.

Sedí si pevně v těstu z nebe
s příchutí vlašských oříšků,
ani k ránu je nezazebe,
září si ze svých pelíšků.

Obloha ještě není celá černá
jak čokoláda, jako tér,
pár veršů a do snů kopu přenádherna
posílá anděl - amatér.