Vzdor

Tuším, že jednou Ti zevšední
mé pohyby, má opálená kůže,
můj smích, který do uší Ti zní.
Neměj strach, nebudeš mi dlužen...

Však odmítám smířit se s tím,
že drahokamy promění se v smetí
a ač běh života z hloubi duše ctím,
chci si vrýt navždy do paměti

každý Tvůj úsměv, každý nádech,
prstoklad Tvojí ruky na mých zádech...

Noční

Noc kreslí na stěnu tajemné siluety,
tma z černého saténu, déšť ťuká na parapety,
jak paličky na strunách něžné tóny zní.
Tak si tu po nocích často sama sním.
Oči mám od deště zamžené
a srdce... rozčepýřené

Odstíny

Neslyšně tma vtančila přes dvorky
každou noc odstíny má nové
dnes je jak hladká šíje kreolky
a ráno bude karmínové

Chodník

Za Tebou vede chodník křivolaký
- je třeba zdolat velké vlny, rukama roztrhat mraky,
tisíckrát klopýtnout a párkrát pohnout skálou,
když získat chci Tvou lásku stálou...

Ráno

Když ráno se slunce odlepí od obzoru,
trávím čas zkoumáním vzorů
tvořených paprsky na pokožce Tvých zad.
Obrázky zmizí, ale mé polibky, prosím, nesmývat...

Naděje...

Sny proplouvají koridorem slov
Na jeho konci se ztrácejí
Za ničivých záblesků hypernov
spěchají pohřbít naději

Naději prchavou jak mořská pěna
vzdorovitou jak srdce rebelů
plachou jak srna poraněná
naději, kterou marně hledám v přítmí kostelů

Pláč

Jakoby se zastavil čas...
stále jen na něco čekám.
Slzy se třpytí ve dvou řadách řas.
Můj pláč je ponorná řeka...

Saudade

Do mého srdce projel jsi magistrálou,
vzal jsi je prudkou ztečí.
Když svlékal jsi poslední slupku okoralou,
bylo už pozdě brát do zaječích...

Teď dívám se do Tvého nitra -
do výkladní skříně - s věčným hladem,
s touhou a nadějí, co stane se snad zítra,
s darem či prokletím, které zvou - saudade...

Tvá duše žíznivá jak zem sežehlá sluncem,
něžná a křehká a plná vůní světa,
jak zlatý poklad v čínské džunce,
jak raněný pták, jenž padá a zase k mrakům vzlétá...

Tvá duše září ze Tvých oči zvláštním leskem,
má příchuť snů, které se k ránu v Tobě rodí,
Tvá bolavá duše protkávaná steskem,
steskem tajemným jako v mlze přídě lodí....

Vlčí máky

V zlatavém poli jako čtvrťáky
rozhází slunce vlčí máky.
Usnu tam v obilí a do vlasů
spadnou mi kapky rosy... pro krásu

Usměj se...

Ještě se jen tak usmívej
Poslouchej šumění křídel ptáků
Jen tak se potichu podívej
Na pole plná bílých máků
Projdi se křížem krážem mojí duší
Usměj se ještě - ten důlek ve tváři Ti sluší...

Po dešti

V zahradě tiché stromy
a za zahradou potemnělé město.
Noční déšť střechy omyl,
s nimi pár veršů poztrácených cestou...