Koupel

Na stropě odrazy odlesků hladiny
ve vaně bílé jak já kdysi bez viny
dva ostrůvky se noří z vody
jak majáky varující lodivody

Když

Když jsi smutný, mraky jsou plné sněhu,
zastíní temně oblohu.
Chci Ti dát všechnu svoji něhu,
však na tu dálku nemohu..

Chodím odnikud a do nikam,
a bloumám ztichlou ulicí,
pavilon snů dnes zamykám,
v něm cinkají sny vonící.

Co bych to byla za anděla,
který neumí fouknout do dlaní?
Opřu se do těch kouzel zcela
a nádherné sny letí k Tobě do spaní.

Nečas

Všude jen sníh, i pod mou peřinou
napadal do dlaní
jak vločky chci se rozplynout
nevidět další svítání

Vítr, co hnal mě vždy vpřed
rozerval plachty a nové vichry dují
snad přes sebe přehodit pléd
Tuším... Už nikdy nevypluji

List

Ze stromu snesl se list
jako když gong mě ohluší
lupnutí a potom tichý svist
ten zvuk mne zasáhl až na duši

Pavouk

Pavouk se spustil z pavučiny
až z Velkého vozu, kde pavouci být nesmějí.
Přinesl slzy princezniny,
v nich sny a ve snech naději.

Do snů

Venku je tma hustá jak čokoláda
hvězdy jsou sladké oříšky
konečky prstů sáhla bych si ráda
na Tvoje záda, Tvou kůži cítit pod bříšky...

Tou nocí vznesu se teď do snů
roztáhnu křídla, vlétnu mezi mraky,
do Tvého spánku tiše vklouznu
Ještě že křídla mám, vždyť nebe není pro pěšáky

Pomoc

Pomoz mi žít, Ty, který umíš
otevřít zámky dotykem prstů
               anebo jenom slovem
Ty, který jediný smíš
dívat se zblízka a do rtů
               rty šeptat věty snové

S Tebou se necítím jak v kleci,
ač umíš mou duši na dřeň svléci.
Víš, máš talent na víc věcí....

Všedno

Utrmáceni všedností,
jež zalézá až do kostí,
pod dekou stočená do klubka mlčení,
když vím, že slova nic nezmění.
S hloupou nedůvěrou v patách...
Už žádné: Zásah! Zásah! Zásah!
Motýli z hrudí jsou ti tam...
odlétli jak od řeky kormorán.
...
Však jako včera cítím rozechvění,
když poprvé mě strhla vlna Tvého políbení,
odněkud z dálky melodie Tvého hlasu,
dotek Tvých prstů.. ruka kolem pasu...

Nepokoj

Tys chtěl, abych to byla já - pro Tvou lásku

Jsem hloupá romantička. Tuším, že se mi to vymstí

Nechám se Tebou vodit jako na provázku

Nikdy si nemůžeme být tím druhým jistí..

Láska mi vnesla v srdce tolik nepokoje...

Necítit denně Tvoji blízkost, to mě zničí

Bylo by snadné, přitisknout se, vědět, že jsem Tvoje

Už vlastně neumím být ničí

Nejde mi vtěsnat moje city do hlubokých vět

S každým ránem už nečteš mé dívčí říkání

Některé věci nejdou vrátit zpět

Chtěla bych, ať Ti jednou chybí moje vyznání....

Tíseň

Podivné ticho zvenku proniká
za okny mlha jako hladká mouka
studené ruce, v očích panika
na zahradě kotě smutně mňouká

okolo mého srdce pluje tíseň
otře se líně o pravobok
potom se splaší, ržá jak stádo klisen
otevřu okno, udělám ke tmě krok

rázem můj zrychlený dech
utíká po hřebenech střech

a zastaví se vprostřed noci.
Tu, na louce z hvězd se pasou
jednorožci útlobocí
se svojí hřívou dlouhovlasou

na mou bílou dlaň jako posel
snesl se velký tmavomodrý motýl
ulehnu do trávy a v rose
utopím všechny nejistoty....

Okno II

Okno je kouzelná brána
kde můžeš na chvilku
abys mě políbil na ramena
odhrnout mou košilku.

Okno je sladký příslib
že okusíš mé vůně
až hlava se Ti zatočí
když Tvé srdce stůně.

Okno je symbolem něhy
večeře při svíčkách
když našich řek zmizí břehy
a houpat se budeme na vlnách.

Modrá stuha

Ve svitu slunce odlesky holubích křídel...

Letět tak s ptáky až nad oblaky,

nad komíny a střechy lidských sídel,

po cestě zamávat na papírové draky.

Opustit orbitu, vesmírem plout oděná do tuniky,

uvázat modrou stuhu jemnou

do zářivých tajemných Vlasů Bereniky.

Ty své pak ustřihnu jak ona, jen abys tu byl se mnou...

V proudu

Svaž mi ruce.. a pusť mne po řece

jak věnec z fialek, který se v proudu točí

Udělej to s úsměvem a lehce, 

ať poslední, co uvidím, jsou Tvoje oči