Díky

Díky, že jsi, že mě držíš zkrátka
vidíš mě nahou, bez pozlátka,
že stojíš tam, kam padám
a mlčíš, když se hádám.
Že mě rozesměješ, když mám strach
a marně bloudím v pochybách.
Občas však trochu váhám
v očích mě slzy tlačí
rukama na duši sahám
a nevím, o co kráčí.
Jsi blázen, když si myslíš,
                                 že mi stačí
noc co noc znavená
                                 usínat na bodláčí...

V mracích

Vysoko v mracích spí náš hrad,
v něm zlatý trůn a Ty jsi samet.
Čekáš tam na mě...
                       .... máš mě rád?
Často se s ránem plížím na med.
Vyhnu se konečně chybám?
Proč šeptám v tichu pokoje,
když Tě tak horečně líbám,
že vše, co mé je, Tvoje je?
Jsem Tvoje celá, Ty to víš.
Co zdává se Ti asi?
Zatímco v klidu sladce spíš
sleduji Tvé chvějící se řasy...
...
Jsem jenom malá lesní včela,
bojím se výšek, trpím závratí.
Kdybych snad někdy uletěla,
tak se už nikdy nevrátím...

Slunce

Nad moře k slunci vzlétnout
letět nad bílou pěnou
nad hladinou pokaždé jinou
a přitom nezměněnou

Tys moje slunce, před nímž klečím
a které nikdo nezastíní
neboť jen Ty rozumíš mé řeči
jenom Ty vidíš, co míjeli jiní

Před Tebou skláním hlavu a skládám zbraň
jen Ty smíš vnořit své prsty do mých ran

Život

Stárneme a v ústech verše s námi
mění se, mutují, na cestě pustinami
v ústech usychají sliny
my stárnem sami, i když s nimi

Stárneme a s námi naše řádky
a někdy není chvíle
          ohlížet se zpátky

Stárneme a s námi naše básně
pomalu šednou
           i když dřív nám zněly krásně

Stárneme a také naše lásky
a někdy celá léta
           zdají se být smutná

A všichni víme
- bez nadsázky -
           že o to víc nám život chutná...

Ruce

Zdalipak víš, jak voňavé
hladké jsou Tvoje ruce?
Na hřbetech chmýří zlatavé
jak proužky slunce na antuce.

Ještě mi teple dýcháš na záda,
mé vlasy zlehka vískáš.
Nepřiznávám to nerada -
mně už se dávno stýská...

V mlze

Zahrada celá v bílé mlze,

jak v krajkách z mořské pěny.

Otevřu okno, zhluboka nadechnu se,  

zašeptám - v krajce je díra od ozvěny.. 

A možná je to jenom finta,
pojednou z mlhy hejno racků stoupá

- jak přízrak - loď kapitána Flinta
v mé zahradě se houpá.

Mořského vlka, myslím, budu znát.
Pod bílým vousem usmívá se,
v košilce dovolí mi u kormidla stát,
snědýma rukama mě chytí v pase.

Svatomartinská

Svatý Martin chystá se do polí
od koňských podkov hvězdy mrholí jiskří a potichu blýskají se v oranžovém svitu lampy u silnice

Šplouchání

Když ztichne den, v temném pokoji 
noc co noc pod mojí peřinou cosi šumí
to moje srdce koupe se v příboji
slyším jak jeho údery zpěněná krev tlumí

Tichoučké šplouchání vln do spaní
cítím až sem slanou mořskou vůni
chci utopit se ve Tvém šeptání
a ve Tvých očích jako v tůni...

Strach

Snad vrátíš se ještě,
princi můj na bílém koni,
jenž v  provazech deště
pokorně hlavu kloní.

Čekám tu na Tebe - věrná,
stojím za oknem, hvězdy blikají.
Noc byla černější než černá
a první ptáci v parku zpívají.

Napínám uši - chci slyšet klapot kopyt.
Ty se však ztrácíš v prachu.
Necháš mě v klidu hořkost dopít.
Necháš mě napospas mému strachu...

Talisman

Tolik se na Tebe těším, tolik mi scházíš
Nepočítám večery, kdy do snů mě doprovázíš

Už teď se mi stýská po časech, které nenastanou
tiše Ti mávám, Lásko, mávám na shledanou 

Budeš mít ještě mnoho ženských těl, než probudíš se stár

snad Tvoje dlaně nevychladnou, neztratí všechen žár

Pak Tvé ruce spočinou na mých hladkých ramenou
Bože, dej, ať potom navždy tam zůstanou

Však ještě  bez sebe budeme sami snídat mnoho chladných rán
do té doby snad schováš mě v srdci svém jako talisman

Víla

Za noci dešťové kapky ťukají do oken
v rytmu mých rukou tančících v klávesách
Prsty se dotýkat souhvězdí zlehka jen
těch hvězd jako zrníček písku  na dunách

V košilce víla stojí na zápraží
dívá se do tmy - podzimní déšť trochu zebe
zářící vesmír objímá hladkou paží
a mýma rukama obejme pevně Tebe.

Otázky

Kolik tak váží moje touha,
a jak je pevná moje víra,
když noc za nocí je dlouhá,
když denně srdce úzkost svírá?

Což nevíš - žádat lásku anděla
sváže mu křídla docela?
Proč jsi jak tvrdohlavé dítě
říkal to něžné "miluji Tě"?

Bojím se lží ze soucitu
a hlavně ničím neublížit
neklidný spánek do úsvitu..
Co já? Jen polknu, vzhlédnu k mřížím

které mi nedovolí letět.
Proč jen já musím vědět,
co jiní vědět nechtějí?
A co když ubližuješ nadějí?

Co uděláš, až ocitne se
její tvář nablízku té Tvojí?
A budeš vědět, že jen pohlazení
muže v lesklé zbroji,

že jen políbení její vášeň zhojí?
Co uděláš? Přijmeš pod obojí?
Mám strach, že dlouze políbíš jí ústa
a ona zašeptá jen: "Zůstaň.."

Já za sebou pak zavřu tiše dveře,
už nikdy více nenechám se z cesty svést,
utopím se ve své nedůvěře,
už nikdy nechci dotýkat se lásky jako chladných hvězd..