Stárneme a v ústech verše s námi
mění se, mutují, na cestě pustinami
v ústech usychají sliny
my stárnem sami, i když s nimi
Stárneme a s námi naše řádky
a někdy není chvíle
ohlížet se zpátky
Stárneme a s námi naše básně
pomalu šednou
i když dřív nám zněly krásně
Stárneme a také naše lásky
a někdy celá léta
zdají se být smutná
A všichni víme
- bez nadsázky -
že o to víc nám život chutná...
Říkání, jež bezzubými ústy
OdpovědětVymazatbezvýchodnou nocí ku východu spějí,
prodírajíc vrstvou okoralé krusty
našich uší výhon za nadějí,
nesou svěží barvu jasné zeleně.
Mohu proto říci zkušeně:
tvoje báseň nikdy nezešedne.
Ani ve dne.
Ta slova mě těší, milý klasiku,
OdpovědětVymazatTvůj závěr je snem všech básníků -
ujištění, že mým rýmům neohnul se hřbet.
Věz, že tato báseň čítá mnoho let :)