Snídaně

Měsíc je bledý jak svitek pergamenu,
hřeben se noří do pramenů
mých vlasů, když je před usnutím
splývat po ramenou nutím.
Očima v té měsíční záři
představuji si, jak se tváříš,
když krasopisem na povrchu měsíce
necháš mi vzkaz a v nebi světel tisíce
jak sladkých teček za větami
září a pod nimi jsme my dva sami...
Čtu dopis psaný písmem psacím,
ve snech se potom k němu vracím
a zní mi krásně, zní mi zvláštně,
je to můj tajný šálek vášně.
Ráno pak sedím u snídaně v tričku,
slůvka mi stečou do hrníčku.

Síla

Má síla je jen rozhoupaná loď,
opilý lodivod kormidlem otáčí,
nahni se nad vodu, lano mi hoď,
až vítr smete mě tam, kde nestačím.

Podej mi ruku a pevně ji chyť,
ať Tvůj sladký hlas v srdci mi zní,
jen v Tvých očích mrholí měsíční třpyt,
dám Ti svou lásku, síla je v ní.

Ztracená

O zeď opřená
v ztracené uličce vpitá do kamení,
skloněnou hlavu jak hříšník,
co čeká rozhřešení.
S očima dokořán o Tobě sním
a to se nemá.
Na pár okamžiků
zmizíme spolu do ztracena.
Až se mě dotkneš,
zcela jistě vím,
jak pečetní vosk
se roztavím.
Stačí Tvá vůně, dotek pouhý,
jsi věčná inspirace, můj anděl touhy.
Sedím tu na schodech, čekám na anděla,
v ztracené uličce ... ztracená zcela.

Spořivá

Chtěli bychom létat jako ptáci...
jak vlaštovky, které se s jarem vrací.
Zatím...
šetříme dechem, šetříme časem,
šetříme láskou, svázáni lasem,
nemáme sebe pro samou práci,
nemáme nic, ani inspiraci.
A přitom stačí nastavit dlaně,
droboučká vločka snese se na ně -
myšlenka, nápad tvořený vzduchem,
kratičký nápěv zaznívá uchem.
Stačí se zasnít, zastavit chvíli,
uvidíš na dlažbě tancovat víly.
Každý má tolik, kolik chce cítit,
kolik se rozhodne z života chytit.
Neumím šetřit penězi, natož city,
do čela jasný osud mám vrytý.
Nešetřím láskou, kroky či slovy,
snad přijdou někomu vhod... kdo ví?
Únava doráží jak šelma dravá,
pro mě je tahle smrt jistě ta pravá.
Až potom přijdou mi náhrobek setřít,
napsáno bude: neuměla (se) šetřit...

Láska

Jsi měsíc, stříbrný peníz
v temnotě noční oblohy,
úchvatný obraz
stvořený bez modelu, bez předlohy.
Jsi z režného plátna měšec
plný barevných fazolí,
voňavá skořice, která můj pláč
zázračně prosolí.
Jsi peří ptáků, když ve větvích
usínají znavení,
s nosem přitisklým na sklo
pokorně čekám,
až dáš mi znamení.
Žiješ z dešťů mých slz,
které jak višně kanou k rtům,
má ústa tiše sládnou,
jsou náchylná k polibkům.
Zanecháváš mě v bouři
Tvým trnem poraněnou.
Jsi svátost, lásko, nenech mě zemřít,
já přijímám Tě na kolenou.

Kolibřík

Jak rychle tluče srdce kolibříka?
Jako když nocí budík tiká?
Nebo zní jako mojí duše chvění,
když krev se v žilách náhle zpění,
a utišit ji možné není?

Jak rychle kmitá srdce kolibříka?
Jako když na obloze hvězda bliká?
Jako když pod palcem mi listy běží
a oddychují knížky vůně svěží?
Jak dusot kopyt koně bez otěží?

Jak asi rychle mžiká
maličké srdce kolibříka?
Jak moje řasy, než z nich slza steče,
když chvíle bez Tebe se vleče?
Malý ptáček květ svou krásou přiobleče,

nad hlavou zase jasná hvězda bliká,
můj znovu nalezený úsměv říká:
Poznáváš? To jsem já v srdci kolibříka...

Jednou

Jednou - zmizím. Celý příběh
shrneš do dvou vět
v dalším krásném okouzlení,
když bude třeba vyprávět.

Ty toužíš vesmír ochutnávat
a poznat rychle celý svět,
být tulákem a vším se stát
a nevracet se zpět.

Nevíš, že  to, co hledáš,
může být v jediném pousmání,
v jediném srdci, po němž
pátráš bez přestání.

Však nehledáš v hlubinách,
plaveš na hladině zády,
nikdy nedohlédneš dolů
a dopouštíš se nejen v sobě zrady.

Tak nepoznáš, co bylo pravé
a poznáš všechno "jen",
nikdy nevzneseš se ke hvězdám
a nestaneš se básníkem.

Ztratíš poezii, ztratíš snění,
Tvá duše ukryje se do vzdálené skrýše
už ani pro Tebe nebude k nalezení
a Ty své srdce nikdy nevypíšeš.

Racek

Být rackem, letět daleko,
daleko k neklidnému moři,
mít jenom peří, letět nalehko
tam, kde slunce jako oheň hoří.

A potom dál až za moře,
zvednout se z oběžné dráhy,
navštívit hvězdy nahoře,
optat se, zda jsou zdrávy.

Neohlížet se nikdy zpátky,
zanechat dole na Zemi
minulost plnou jinovatky,
zamknout ji někde v přízemí.

Více se nedat strávit vášní,
raději pírka nežli víru ztrácet,
a nikdy nepochopit tvory zvláštní,
kterým sny dají příliš mnoho práce.

Za slovy nikdy nehledat, co není,
smetí si neplést se stříbrem,
utopit beznaděje v oceánu snění.
Já, osamělý racek, plachtím vesmírem.

Vaření

Rukama ze vzduchu lovím si slova,
potom je navlékám na tenkou šňůrku,
prsty je třídím, prohlížím znova,
loupu z nich starou nevzhlednou kůrku.

Když jsou tam všechny, mám dlouhý pruh,
zbytky slov shrnu do zásuvky stolu,
uzlíkem zavážu, uzavřu kruh,
Tobě je pošeptám, až budeme spolu...

Když spíš

V myšlenkách snesu se na Tvoji peřinu,
Tvé oči zavřené jsou cílem, jejž neminu.
Znám je tak dávno, jak se točí Země,
chci hýčkat Tvůj spánek a víčka líbat jemně.

Šeptám Ti slůvka, co říkat se nemají,
nemůžu za to, ze rtů mi létají.
Sníš klidně, jen vráska na čele
občas se usměje ze spaní vesele.

Tisknu se k Tobě, šimráš mě na nose,
odraz nás dvou smím hledat jen v obloze
nebo na průzračné jezerní hladině.
Hodíš tam oblázek a obraz se rozplyne...

Motýl z Maranella

Jak chutnají Tvoje rty?
Už skoro jsem zapomněla...
Jaké je padat do propasti,
poddat se Tvému tělu zcela
a neovládnout slzy slasti..

Nevím, kdy dotknu se,
byť letmo jen, Tvých dlaní,
kdy zády se k Tobě přilepím,
když se ke mně skláníš,
kdy bude to, co já vím?

Večer jsem usnula v zahradě.
Otřu si kapky rosy z čela,
do vlasů vpletu věnec z trávy.
Usedl na něj motýl z Maranella,
snad přinese mi lepší zprávy...

Kapky

Dvě kapky na zábradlí lesknou se, každá sama
Každá je sama, snad dočkají se rána
V sobě se navzájem zrcadlí
Na černém kovovém zábradlí
Do svítání vteřiny se vlečou
Než v jedinou kapku stečou
Ta potom ztěžka skane dolů
Ve věčném objetí dvě kapky umřou spolu
A jestli neumřou, vytvoří základ řeky
Která rozemele hory a poteče věky
Možná ze zajetí řeky se pak kapka vysvobodí
Až dosáhne chvíle, kdy hroutí se staré světy a kdy se nové hvězdy rodí.

Řez

Bolestné svítání,
na trávě jinovatka,
řez nožem do dlaní,
pomsta je tak sladká.
Za můj hřích,
za vášeň neskrývanou,
ptáci se smějí ve větvích,
z očí slzy kanou.
Tak trestá svět ty,
kdo neskrývají touhy,
srdce se mrská na dlaních
a řez je rovný, dlouhý.

Vzpomínky

V oblacích ve tvaru draka
je vepsaný můj další osud.
Tvá vůně sladce obojaká,
kterou dýchala jsem dosud,
ztrácí se za posledním rohem
mé tajné noční výpravy.
Pod okny stojím, dávám Ti sbohem,
zhasíná okno, mizí Tvůj obrys mlhavý.
V objetí Tvých paží cítím se křehká..
Samota myšlenek je moje daň.
Vzpomínek na Tebe dotýkám se zlehka,
opatrně, jak otevřených ran..

Noční

Noc je jak černě počmáraný list
- jen občas lampa zabliká -
v ní abych mohla lépe číst
dřív, než ji k ránu světlo spolyká.

Hvězdy se pomalu točí
kolem své vlastní osy
ze tmy mžourají tisíce očí
a mezi nimi chybí nosy.

Netopýr ke svým průzkumným cestám
roztáhnout myší křídla musí,
prolétne kolem mě směrem z města,
rozvíří tmu, která dusí.

Noc je tak chladná jako čepel nože
- jen občas lampa zabliká -
vystoupí ke mě jako vlna z moře
a smutně se mě dotýká...

Večer

Když slunce zapadá a
za horou se ztrácí,
do večerního zpěvu žab
září plameňáci.

Na štíhlých nohách
něžné sametové peří
čechrají zobáky.
Čas naděje, kdy člověk věří,

že jednou opět spatří
záři, která se na oko tváří
jak růžové peří plameňáků,
o které tvrdí jenom lháři,

že není, že existuje jenom v snění
něžná a čistá, jak křídla bělásků.
Ať umřou bez ní, malověrní,
já umřu s ní a nebo pro ni, pro lásku...