Večer

Když slunce zapadá a
za horou se ztrácí,
do večerního zpěvu žab
září plameňáci.

Na štíhlých nohách
něžné sametové peří
čechrají zobáky.
Čas naděje, kdy člověk věří,

že jednou opět spatří
záři, která se na oko tváří
jak růžové peří plameňáků,
o které tvrdí jenom lháři,

že není, že existuje jenom v snění
něžná a čistá, jak křídla bělásků.
Ať umřou bez ní, malověrní,
já umřu s ní a nebo pro ni, pro lásku...