Hvězda

Než tento prchavý svět opustím
zaplatím účty - nevím čím...
stejně si nevzpomenu, co mi dal
a nemám v plánu hledat dál

V souhvězdí Malého psa v temnotě
daleko někde ve své nahotě
tam drobná něžná hvězda září
posílá naději a úsměv lidským tvářím

Její svit tu na Zemi vidím
ještě se jejím světlem řídím
a ona možná nebyla a není...
světlo proudí jak pověstí vyprávění

Brečím tu opřená o zídku u průjezdu
Jsem blázen - jen ten by oplakával hvězdu...

Schránka

Jazyk motýla pavího oka
jako pružina z oceli
do květu svlačce u potoka
noří se, jak když vystřelíš

stejně tak noří se do mého srdce
všechna Tvá slova, která jsi mi říkal
ještě když miloval jsi prudce
a mého citu jsi se neodříkal

Za tmavé noci chtěl jsi lásku
a požádal jsi anděla
do vlasů zapletl mu sedmikrásku
když byla jeho křídla ještě doběla

Do malé krabičky zavřu prázdno
převážu stuhou, aniž tuším
kam touhle řekou kdysi krásnou
dopluje schránka s mojí duší...

Posílání mraků

V létě o polední pauze
oblohou plují oblaka
poslal jsi obraz Mickey Mouse -
a podívej: Orel nese beránka!

Po nebi za mnou pluješ
v podobě načechraných mraků
co chci, to pro mě namaluješ -
Sněhurku a k ní sedm draků

Z rukávu taháš zázraky
jak mocný čaroděj
zaháníš noční přízraky
a s nimi černou beznaděj

Dáváš mi klid, dáváš mi sílu
když někdy i na slunci mě zebe
padla jsem náhodou na zlatou žílu -
jsi moje soukromé nebe

Přívalový déšť

Láska je přívalový déšť.
Na kůži promokla jsem úvodem.
Dál smáčí mi hlavu, ramena též,
valí se mnou jako povodeň.

Smršť zuří dál.. už není nic jak dříve,
zářím, kapky mi patinu smyly.
Ty jsi ten liják, to Ty jsi ten živel,
však sám barvy ztrácíš, vodou se naředily.

Už pršíš jinak, já zůstávám v naší bouři.
Naposled políbíš mě a v té jedné puse
je příchuť konce. Vědoucně oči mhouříš,
potom ve vzduchoprázdnu - nadechnu se.

Třídění veršů

Mraky dnes plují pomalu
měsíc dorůstá
přikládám ke rtům píšťalu
rosa mi padá na ústa

Oheň se jasně rozhoří
jiskry se rozletí s bludičkami
mé verše tiše hovoří
v plamenech září jako drahokamy

My

Jsi magnet, já zmatená střelka,
jsi med v mém čaji, já ledy, které tají,
jsi dravý přítok a já modrá řeka,
jsem hedvábná hladina, jež čeká.

Nejednu bouři jsme spolu přestáli,
buď kompasem, já střelkou, která se ustálí.
Kéž Tvá dravá voda poklidnou řeku nemine.
Bouřlivě vstoupí .. v mém proudu se rozplyne...

Stuhy

Za šedých dnů vstoupil jsi do mé knížky,
když psala jsem stránku dva tisíce šedesát.
Stuhy našich osudů hladím prstovými bříšky,
ony poletují větrem - chtěla bych je učesat.

Vlní se, proplétají a vesele se jejich trasy klikatí,
jsou jako duha, hladce kloužou v dlaních.
Teď se mi zdá, že šedé dny se nikdy nevrátí,
barvy mění se a samy svazují se květy na nich.

Ty´s malíř a já stužka jemně fialová,
svým štětcem barvy na paletě mícháš,
něžně pak vnášíš do mých barev slova
- hned zasychají, jak zlehka na ně dýcháš.

Barevné stuhy vlají jak vlasy mořské sasanky,
proud času splétá je, šisuje a skládá.
V každé jedné vetkané jsou krásné hádanky.
Pojď, přisedneme k sobě a budeme hádat..

Motýl a já

Sametový motýl vznesl se z mého ramene

setřepal z černých křídel pel
skryl jimi měsíc i hvězdy chladné kamenné
a nad námi noc rozprostřel

Pak déšť smíchaný s tmou
rozvlnil zrcadlo jezera
promoklý motýl a já - obraz nás dvou
na hladině odráží se do šera

V jezeře skryt je jeho a můj prchavý svět
navždy nám patří beznaděje řeka
u břehu bílý lotosový květ
podobný znamení, na něž tak marně čekám

Sukni jak plachty podkasám a svážu touhou
voda je chladná, za noci září temně
kamínky tlačí do bosých nohou
snad najdu Tě v hlubině a Ty se ztratíš ve mně

Svítání

Svítá - za kopci oranžové ráno
maluje zátiší - nebe modelem mu sedí
Chlapec s dívkou si říkají svá "Ano"
Bez hlesu, pohledem - jen oni vědí.

Rybář

Necítím se být víc,
než mýdlová bublina,
průsvitné nic,
voda, jenž usíná,
když zamkne ji led.
Duše strne, pod hladinou čeká...
Chlad proniká jak jed.
Vtom zaslechne rybáře.. do ledu seká

Nad ránem

Ještě než po nebi se rozlije svítání,

než paprsky oknem pohladí peřinu,

nahlížíš do mých snů, vcházíš mi do spaní,

chci s Tebou vychutnat každičkou vteřinu.

Však v objetí Tvých paží není mi souzeno

sladce se nad ránem probudit

Bez Tebe v srdci mám prázdno a studeno, 

a dál už nemám sílu ani snít...

Na dostřel

Ten, kdo se k Tvé duši na dostřel přiblíží,
zlehýnka pohladí zavřená víčka,
ten, kdo Tě líbá a umí hýčkat,
nejhlouběji zraňuje, nejvíc Ti ublíží...

Bolestí zamrkáš a nevíš, čemu věříš,
máš plachtit v bezvětří pro trochu něhy?
Bezmocně snažíš se zahlédnout břehy,
jen dlaněmi stojatou hladinu čeříš...

Snění

Přivoním bezděky k slaměnce,

pastelky skládám do věnce,

pastelky řadím do duhy,

Pegasu tisknu do boků ostruhy.

Bodnu, on polekaně vyletí, 

spěchám vstříc Tvému objetí.

Zbrklosti meze se nekladou,

zůstáváš navždycky záhadou.

Kde bere se něha Tvých pohybů?

Jsou plné tajemných příslibů...

Mlčím a vím - čím víc k Tobě utíkám,

tím pevněji Tvé dveře zamykám.

Letec

Místo smutku hlasitý smích
místo odpovědí vtip
svaly ztuhlé, jak by je studil sníh
a slova ostrá jako šíp..

Co ukrývá tvář zasmušilá
kdo rozmotá tu nit
kdo objeví, co podemílá
něžnou  duši? Co dusí cit?

Jen oči prozradí Tvou bolest srdce
zmatek, touhy, strach
pro souboj s temnem prázdné ruce
každý den duše na vahách.

Když noc se plíží zrádná
snad stačím poslat zprávu kurýrem
když, zdá se, nepřichází pomoc žádná
můj polekaný letče vesmírem

věz, jako jestřáb létám s Tebou v každé době
nad temnou nocí směrem k svítání
nenič ten krásný vesmír v sobě
připravím dráhu k hladkému přistání.

Ztráty a nálezy

Znuděná paní ze ztrát a nálezů,
šedivé oči schované za víčky,
já si jen říkám: "Sem už víc nevlezu."
Pak se však usmála - ve tvářích dolíčky.

A co prý hledám, co že prý postrádám?
Stačí si říct, po čem nejvíc toužívám.
Má tady obojky, klíče a kufříky,
knoflíky, tašky, prádla tři šatníky.

"Co hledám?" na to já... "To byste neměla."
Úsměv mě povzbudí, tak spustím zvesela:
"Barevný kroužek na křídle motýla,
veliký klobouk, když fouká mi do týla...

Měňavou perlu ve škebli z rybníka,
dech, který stačil by, když dlouho utíkám.
V sklenici vody rozpuštěný Vitacit
dvě dlaně spojené, ze kterých můžu pít.

Stébélko trávy z louky za lesem,
co k smíchu nutí mne, když šimrá pod nosem,
nad hlavou napořád kus modrého nebe..."
Paní šla k regálu...  vytáhla.. Tebe