když psala jsem stránku dva tisíce šedesát.
Stuhy našich osudů hladím prstovými bříšky,
ony poletují větrem - chtěla bych je učesat.
Vlní se, proplétají a vesele se jejich trasy klikatí,
jsou jako duha, hladce kloužou v dlaních.
Teď se mi zdá, že šedé dny se nikdy nevrátí,
barvy mění se a samy svazují se květy na nich.
Ty´s malíř a já stužka jemně fialová,
svým štětcem barvy na paletě mícháš,
něžně pak vnášíš do mých barev slova
- hned zasychají, jak zlehka na ně dýcháš.
Barevné stuhy vlají jak vlasy mořské sasanky,
proud času splétá je, šisuje a skládá.
V každé jedné vetkané jsou krásné hádanky.
Pojď, přisedneme k sobě a budeme hádat..
Kdo vlepil se v tvou knihu formou obarvené stužky,
OdpovědětVymazatje odsouzený jednou provždy k záložkové roli.
Být záložníkem Army Spásy bez jediné frčky
je degradace, zvlášť když textil rozežrali moli.
Mnohé z těch stuh utkané jsou z látek
Vymazatumělých a cizích, jež nechci zakládat.
Záložníkem mé armády smí být jenom jeden;
ostatní svobodně nechám ve větru si vlát.
K němu jedinému moje srdce běží
a na frčkách mu příliš nezáleží.