U rybníka

Přelétl nad střechami černých čápů pár,
v křídlech svých z per snů vodopád
plný fantazie, něžných her a čar,
ta pírka pak snášela se do zahrad.

Několik poslů z hebkých perutí
sneslo se i k našemu rybníku
a párek bílých labutí
zvolilo malou okliku.

Na všem tom peří třpytily se kapky
jak lesklý poklad perlorodky,
na tmavou hladinu házeli jsme žabky
hladkými oblázky z rozhoupané loďky.

Pak ke břehu jsme vpluli tiše do rákosí,
lehli si na záda a šeptali si jako malí,
nevadilo, že jsme od písku a bosí,
s očima dokořán na nebi hvězdy počítali....

Voda

Vítr laská vodu něžně, jak jen Ty to umíš,
když na chviličku Tvoje prsty zbloudí...
Hladina zlehka čeří se a šumí
a dole u dna temné proudy proudí.

Prsty Tě hladím v podkolenní jamce,
slzy spadnou do vody a rozplynou se do nicoty,
před procházkou stezkami mé duše
zapomněl jsi vyzout zablácené boty...

Mraky potichu se svým odrazem splývají,
objímám kolena a do krve si koušu ret..
letět tak s nimi.. poslouchat, co zpívají,
rozplynout se jak slza a nikdy se už nevracet...

Nůžky

S pošlapanou duší
bez hlesu černou tmou se ploužím,
procházím nocí, aniž tuším,
kam dneska hlavu složím.

Jen chladné cvaknutí ostří nůžek
zazní nocí - konečně došlo mi to.
O lásce snít se teď už jenom může..
Odstřihl´s mě. Přiznávám, že je mi to líto.

Dnes sama se sebou se smířím,
mé sny se rozplynou,
odletí s topolovým chmýřím
a v dálce někde tiše zahynou.

Vzpomínky ještě jak uhlíky doutnají,
ač žhavé, na srdci mně zebou.
Vychrstnu na ně vodu, vždyť mě týrají
a k čertu, k čertu s Tebou!

Kaňka

Měsíce jen půl -
je jako kaňka vpitá do oblohy,
do mého okna
svítí jak lampa do výlohy.

Pár písmen z něj přečtu
a na zbytek si beru lupu,
z oblohy sbírám hvězdy, jež
odnesu si v tašce od nákupu.

U ranní kávy
pak rozprostřu je po ubrusu,
vůbec mi nevadí,
že budeš se smát mému vkusu..

Smeteš je na zem,
měsíční psaní načrtneš mi na zádech...
Stále znovu... den za dnem,
každičkou chvíli .. mi bereš dech....

Doba ledová

Ty večery, kdy i nádech bolí,
kdy po slzách je jenom vyschlá cesta, kdy vím, že spánek nedovolí najít klid, můj starý sen mně trestá.

Zhasněte konečně hvězdy,
vypněte nebe a s ním i moji duši.
Zbytečně jenom ji zebe.
Zhasněte moje srdce, jak se sluší.

Sfoukněte mého citu plamínek,
vymažte z paměti změť krásných vzpomínek
a na ruce mi navlékněte rukavice...
nastal čas ledu a ve mně ohně není více.

Kouzelný koberec

Sedíme tiše za stolem,
občas můj pohled Tvoji tvář pohladí,
tajemství je naším údělem,
pouhá Tvá přítomnost mé struny naladí.

Oči mi těkají, namísto předkrmu
pár sladkých slůvek spolkneme,
smějem se, já vlasy z očí odhrnu,
ubrouskem potom úsměvy setřeme.

Zatímco skrýváme rozpaky
a skláníme se nad polívkou,
na kouzelném koberci plujeme nad mraky
jak Aladin se svojí dívkou...

Sny

Já vím, že nikdy nevystoupím
                  na nejvyšší horu
a nikdy nepřepluji oceán
možná je to tím,
              že věřím na pokoru
snad mám unavené nohy
              snad jen malý plán.
A já bych tolik, tolik chtěla
obletět svět pomaličku
jako sametová včela
a v každé zemi kouknout
                    pod pokličku
na rovníku shrnout
                   vlasy z čela
a zastavit tam
                   na chviličku.
Ach, nechat si tak narůst
na lopatkách peří
zamávat křídly
                    jako Ikaros
bylo by zas léto
           na které tak věřím
a já bych měla sluncem
                   pihovaný nos.
Ba ne, k čemu peří?
Já mám v srdci křídla
těmi vzdálenosti měřím
a ta křídla
             zanesou mě
k babičkám na povidla....

Noční let

Pod stříbrnou vlajkou měsíce
poplujem spolu pod hvězdami,
chci vidět těch světel tisíce
jak lampionů poskládaných v origami.

Až ztichlým vesmírem se proletím,
a v Mléčné dráze vykoupu se nahá,
v souhvězdí Malého psa svou hvězdu pozdravím,
maličkou hvězdu, jenž rozzářit se zdráhá.

Pak ještě stovky cest mám v mém letovém plánu,
až přijde čas, skloním hlavu a řeknu jenom: "Dík",
mosazným klíčem zamknu nebeskou bránu,
teprve potom pověsím svá křídla na hřebík.

Konec anděla

V mém pokoji s modrou vázou
se zastavil strojek v hodinách
a venku v kapkách deště váznou
slzy jak perly, jako hrách.

Proč lidé lásku zavírají
do krásných prázdných definic?
Láska je svět, ve kterém dech se tají
a oni chtěli by ji zamknout do krabic.

Neumím definovat vášeň, lásku,
to modré cosi, pro co umírám,
ta něžná křídla od žluťásků,
to, co mi srdce rozdírá..

Vtom anděl uviděl, že láska není,
že klam jen jeho duši plení.
Hodiny stály na pár chvil
a s nimi... celý svět se navždy zastavil.