Všedno

Utrmáceni všedností,
jež zalézá až do kostí,
pod dekou stočená do klubka mlčení,
když vím, že slova nic nezmění.
S hloupou nedůvěrou v patách...
Už žádné: Zásah! Zásah! Zásah!
Motýli z hrudí jsou ti tam...
odlétli jak od řeky kormorán.
...
Však jako včera cítím rozechvění,
když poprvé mě strhla vlna Tvého políbení,
odněkud z dálky melodie Tvého hlasu,
dotek Tvých prstů.. ruka kolem pasu...