Tělo je harfou mojí duše,
struny se chvěly, tys usedl a hrál,
srdce jsem cítila, jak kluše,
nabírá rychlost, klus mění se v cval.
Ten pohled bezedný mě dožene.
Ústy jsi nesliboval nic,
mé zorničky tak překvapené,
když prozradil jsi víc...
Tvé prsty pak svou něhu skryly
chladné a cizí hrály studeněji
a struny praskly, jen některé mi zbyly,
nevím nic, nic nevím o naději.
Pak už jen ticho, ani pár vět,
jen slzy střídám s nádechem.
Tak tedy končí svět, tak končí svět.
Bez velkého třesku, jen s tichým povzdechem.
Žádné komentáře:
Okomentovat