ROK 2026

 

Je bílo a chumelí

sníh pod koly aut křupe

vločky se tetelí

kluk před domem v tom sněhu dupe

Neslyšně závějí 

rozvážně další rok kráčí

k nám, kdo jsme v naději

že schová drápy dračí

Než se kdo naděje

je tu a mezi řádky

slibuje, že jak ty závěje 

bude čerstvý a hladký

Lednové město

 

Vysoko nad  hlavami

černostříbrné nebe

je ochromené hvězdami

za nebem čeká leden

Chrám zmrzlý vprostřed gesta

jak vztyčený prst bělostný

cítím zvláštní vůni města

jeho neklid, jeho sny...

Soundtrack

 

Tváře lidí letí kolem jako listy papíru

město je růžové a světle šedé

nad stromy zvolna vane nebe

vítr fouká rozesmátým mužům do knírů 

Soundtrack života zní ulicemi

jak matčino hubování, jak šepot větru

jako smích dívky v modrém svetru

první zimní vločky letí k zemi 

Někdy se život zdá být neskutečný

je tisíc důvodů, proč žít

                a každý z nich je dostatečný 

Povídej

 

Podívej se na mě. Něžněji,

co nejněžněji... 

Povídej mi, prosím, o naději

o tom, jak projdeme se v trávě bosí

Povídej mi...

že motýli se zrodí z rosy...

Podzimní vítr

Vítr čechrá jasany

jasany s dlouhými prsty

už podzim je v něm zapsaný

ve větru, co jde proti srsti

Javory na břehu řeky

vzpomínají na kdysi

a shazují své listí

jako když ženy trhají dopisy

Konec léta

 

Slunce vybojovalo dnešní den

v ulicích, kde léto stárne

odlesky paprsků do oken

už nehřejí, je to marné

vánek se prožene náměstím hebký jako lem sukně

zazní to potichu, zazní to potichu, zvláštně, smutně

Čekání na Tebe

Večerní město je labyrint světa

podoba Tvé tváře ve zdech zakletá

vyhlížím, snad Tě neminu

v duhové koróně měsíce

déšť křtí každou vteřinu

dokud Tě nespatřím na rohu ulice

Spánek

 

Na nebi vypouklý měsíc ušpiněný

hvězdy jsou bublinky uvězněné v ledu 

Mléčná dráha jak koktejl napěněný 

já ochutnat ho nedovedu

Mléčná dráha jak světelná říčka

plují v ní vzdálené hvězdy zlaté

spánek mi něžně políbí víčka

a snové světlo je kropenaté

Tma

Držím tmu v dlaních

je tichá a něžná, až dech se tají

v barvě křídel havraních

vidím hvězdy, jak se třepotají

a v dálce trpělivě čeká

mléčná dráha jak blednoucí řeka...

Smráká se

 

Smráká se

zvon zpívá hluboce do dálky

dny s Tebou

jsou pestrobarevné korálky

Usmívám se, když usínám

jsi jako míchaná zmrzlina

Do tmy

až na dřeň shořet

a zlomit srdce větru

překročit bludný kořen

marně tápat k světlu

uvnitř mne propast 

ze které mám závrať

v blátě dní po pás

bez nároku na návrat

nevidím přes ledové závěje

do tmy křešu jiskru naděje

Svítání...

 

z večera sklenka nedopitá

všední život skřípe za oknem

venku opatrně svítá

zlatý déšť v zahradě omokne 

kapky jsou krajka do pavučin všitá

o parapet se lokty opírám

pokaždé žasnu a tiše vítám

kouzlo deštivých rán...

Počátek

 

Na počátku světa

ve vzduchu voněla máta a naděje

noc horká po kometách

vesmírného prachu závěje

všechny hvězdy byly na nohou

a gondola měsíce plula oblohou

My byli při tom, Tvá tichá věta

polibek na rameno

tenkrát na počátku světa

šeptal jsi moje jméno

snad někdy si vzpomeneš

bylo jen málo biografů a padal déšť