Řeč vody

Řeč má tolik krásných slov

apostrofů i apostrof

Poslouchám déšť

Má písmen, že je nespočteš

Každé je jiné, každé jinak zní 

když v kapkách prší na zemi

Ve snu květ bílé něžné orchideje

do mých plavých vlasů zapleteš

Na parapety pro mne vybubnuje

své čerstvé zprávy ranní déšť

Být

Chci být Tvou první myšlenkou
když poslední sen Tě k ránu opouští
z osmdesátých let holkou s čelenkou
a náhlým deštěm na poušti

Chci být Tvou snovou plavovláskou
když mořská vlna o skálu se tříští
a nejvíc být chci Tvojí láskou
tou minulou i příští.....

Zpomalený svět

Navykli jsme si chodit
vyšlapanými cestami
s trávou nejvýše po kotníky
nezdržovat se smíchem ani slzami
už nevíme, jak se blátem brodit
a když ho projdem, jak potom říct díky

Dost možná proto vesmír zpomalil
zkusíme nahlédnout do svého nitra
jak pod hladinu tůně; co nevidět
roztočí se, pozítří a možná, že už zítra
Zastavil na chvíli, jen aby nabral sil
a venku za okny čeká na nás svět

Přistižena

Ve Tvém "miluji Tě"
můžu být žena
zároveň i dítě
jsem přistižena
při lásce

Ve Tvém "miluji Tě"
cítím pevnost
pavoučí sítě
Ty zase křehkost
v každé mé otázce

Čekání

Vidíš? Na oknech stopy deště
šeptej mi do uší
šeptej mi ještě
co nahlas se říkat nesluší

Buď blízko mě, pryč od zlého
tak láskou zkrášlíme si asi
každý den dlouhého
čekání na lepší časy

Provazochodec

Paprsky slunce hladí tašky na střechách
hledám Tvůj úsměv na protějším chodníku
kolemjdoucí vnímám v jejich stínohrách
na zdech domů, kluk odnaproti bere za kliku

Vyčkám a až se Tvoje oči střetnou s mými
najednou nad silnicí vzduchem klene se
neviditelné lano, září barvami duhovými
provazochodec po tom mostě přinese

pro mě dopis. Já ani číst ho nemusím
máš v očích úsměv, co je v nich psáno, vím...

Loďka

Měsíc je loďka v oceánu nebe
za nocí vplouvá do mých snů
hvězdy tam vpustí jen jeho a Tebe
stráží jak včely na česnu

Noc trpělivě souhvězdí rozkresluje
Měsíc je loďka v oceánu
mezi hvězdami černí nebe pluje
jako Ty ze snů zmizí k ránu