Cosi

Něco je jinak.. a já nevím, co.
Bolí mě probouzet se bez naděje,
usínat a do snů cítit trpkost slov
a na polštáři slané krůpěje
slz, co peří uvnitř vypije...
řekni.. že láska všechny viny přikryje...

Novoroční

Až rok se zlomí a spočítá nám všechny skutky,
do srdcí jak do záhybů závěsu ukryjeme smutky,
aby se spolu s časem snad utopily v tůni,
pak měsíční moře skryje novoluní....

Jiný svět

Žít ve světě origami,
mít v něm jen malou roli
motýla, jenž vznáší se nad vodami
a když i v tom papírovém světě srdce bolí,
složit to srdce jako prádlo do skříně,
nechat je spát u voňavého sáčku s jasmínem...

Jsi to Ty

Jsi to Ty, vím to, protože vidíš, co jiní nevidí,
protože všimneš si bolesti ukryté za úsměvem
a jsi si jistý láskou za mým hněvem.
Jsi to Ty a nikdy se to nezmění,
protože poznáš důvody mého mlčení,
když sedím s Tebou na přídi...

Vánoční přání

Klidné dny plné snů a pohádek,
ať dnešní večer svátečně nám voní.
Na poslední chvíli šikuji slova do řádek,
když Štědrý den už malým zvonkem zvoní.

Jak loďky v umyvadle plném vody
než hvězdy na oblohu vplují,
přeji všem, než Nový rok se zrodí,
Vánoce, jaké si z dětství pamatují...

Vůně

Noc kolem je ebenově černá
jak africká žena, jako uhel, jako tér
tak tichá, tajemná a přenádherná
jak krajina snů, kde ze sametových per
vystlané lůžko na nás čeká
v němž náš čas plyne jako řeka

Nahmatám Tě.. po čichu Tě poznám
vnoříme se pod hladinu noci hedvábné
V krémové tmě Tvá vůně je neúprosná
To Tvoje duše voní neskutečně půvabně...
Když vstávám, voním Tebou ještě po ránu
a vím, že mužů jako Ty je dnes už.. jako šafránu...

Po hladině

Kolem nás míhají se malé rybky 

pestré jak čabraky sultánových koní

lesklé jak zrcadlové střípky 

hladina tyrkysovým světem voní 

Vnímám, jak vítr učí zpívat vodní tříšť

v úžasu ohlédnu se po hejnu

racků, přisednu na příď a přisunu se blíž 

Tvé tělo svým tělem zlehka obejmu

Co jsem

Skrývám své srdce před světem
od chvíle, kdy byla jsem dítětem
Pocity svěřuji bílému papíru
myšlenky - malé barevné korálky
Jsem jenom smítkem v úžasném vesmíru
Co jsem já, vejde se do šedé obálky

Když budeš smutný

Když budeš smutný, když budeš brečet,
vezmu si klaunský nos a budu se ptát, co se děje
a koleno Ti budu foukat vkleče,
tak dlouho, dokud se neusměješ...

Mapa hvězd

Na písku, který září
jak malé lesklé korálky,
měsíc se odráží ve Tvé tváři,
v zajetí šumění moře a zahálky
zabodni prst do mapy hvězd.
Osudem k tomu místu necháme se vést

Cesty

Opři se o vítr a nech se nést
roztáhni ruce jak křídla běláska
ať vybereš si kteroukoliv z cest
na jejím konci bude moje láska

Tajenka

Světlo jak štětcem přes okenní sklo
maluje vzory na Tvá ramena
šeptá Ti do kůže spoustu tichých slov
luštím ta slova a něžná písmena

Když vyjde mi tajenka, slíbám ji ze Tvých zad
horká krev jak řeka proudí mi divoce v žilách
nemusím přemýšlet, nemusím se už sebe ptát
Patřím Ti ... Láska je nevypočitatelná síla

Návraty

Až vedle Tebe moje vůně na polštáři vybledne,
až noci zdát se budou bezedné,
tak dej mi vědět. Zavolej a já se vrátím.
Vždyť odchody se často dějí pro návraty...

Rozbřesk

Půlměsíc koupe se v moři u ostrova,
potom jak bárka nebem pluje,
přemýšlí, kam se ráno schová,
když za rohem světa rozbřesk přešlapuje...

Až odejdu

Až odejdu a nebudeš už smět
dělat ty všední věci, o které bys stál,
bude Ti líto nevyřčených vět.
Bude Ti líto, žes mne víc nelíbal...

Bezesné noci

Za některých nocí bezesných
stýská se mi, až to bolí
a tolik toužím po Tvých dotecích
že ďáblu bych kývla na cokoli

Čokoládová košilka

V čokoládové košilce
má noc příchuť mléčných karamel
po jejich vůni najdeš mě ve chvilce
i kdybys ve tmě neviděl

Po vůni karamel a po zvuku mého dechu
najdeš mě a zaboříš mi nos do vlasů
uprostřed noci přijdeš si pro útěchu
vletíme do spánku na křídlech pegasů....

Pravda

Pravda je ve víně,
či v kávové sedlině..
Často však... koho by napadlo,
že trůní uprostřed.. jak včelí žihadlo...

Hádej a počítej v duchu do sta,
má pravda je velmi prostá
a sladká jako marmeláda -
pravda je, že Tě mám prostě ráda..

Zlatá rybka

Míváme strach setkat se s neznámem
Některých cest dlouho se zdráháme
V divokých vodách, když doplujem k pramenům
pár zlatých rybek snad naleznem v čeřenu

Tak často pluji proti proudu temných řek
v nichž voda chutná víc než trpce
hledám na věčnou bolest lék
hledám svou rybku radarem mého srdce

Chci

Jsou věci, o kterých se mluvit nesluší.
Kéž bys je cítil, kéž bys věděl...
V podobě větru chci šumět Ti do uší,
já - živel - učím se Tvojí abecedě...

Pak prstem mi shrneš vlasy z čela
a ve Tvých očích smím se navždy ztrácet.
Ty budeš vědět, na cokoliv jsem pomyslela..
každý Tvůj dotek chci Ti dvakrát vracet..

Souhvězdí Blíženců

Obloha těžkne hvězdami
a mnohé o nás jistě ví
hloubka té noci mne omámí
počkám, až se objeví
souhvězdí Blíženců nad Tvými rameny
Jsi srdci blízko.. přitom tak vzdálený

A v tichu vesmíru
slýchám to Blíženců tiché volání
spěchají, jsou s časem na štíru
na výpravě za poznáním
při plavbě za Zlatým rounem loď hrozí lehnout popelem
Astore, Poluxi sviťte mi svými hvězdami na čele

Až budu u cíle,
dejte mi znamení, pro mne už není cesta zpět
na cestě za pokladem odolám přesile
dřív nejsem připravena opustit tento svět

a kdyby přece jen, tak jednou v místech, kde to znáš,
pohlédni na nebe, najdi tam hvězdu.... a to budu já..

Zloba

Někdy se stane.. že náhle ztratím hlas...
když Tvoje zloba jak ledová sprcha
jak jehla do srdce mě bodne a zastaví se čas
a já mám strach, že nikdy nevyprchá
mám strach, že jediná Tvá věta
v tu chvíli předznamená konec světa..

Vana

Ležím si v peřinách a sním tiše
o vaně plné horké vody
Na jejím okraji dvě poloprázdné číše
hladina jen pro dobré lodivody

Když noc pak pozhasíná všechna světla
na nebi zčernalého blankytu
Slova, jež řekl jsi, bych nespočetla
Jsi zdrojem všech mých pocitů...

Chybíš mi

Chybíš mi
s Tvými myšlenkami něžnými
s tváří otlačenou od brýlí
se zlobou, která Tě vysílí
s tím vším, Lásko, chybíš mi

Z papírových snů

Ze všedních dnů
z kalných vod
z papírových snů
zjevila se loď

Z kaluží a bláta
krásná, až dech se tají
ve slunci celá zlatá
a plachty vítr nabírají

Když budeš mě mít rád
poplujem tam, kde den si na noc kabát věsí
kde nořím prsty do klaviatury Tvých zad
kde žhavé slunce mizí mlčky za útesy..

Teď

Schoulená v klubku pod dekou
čtu časopis a už zase sním.
Chci vykonat cestu dalekou..
s Tebou.. až na kraj světa... smím?

S večerem ruku v ruce se do pařížské modři vmíchat,
pak ve tmě pokoje naučit se znát Tě nazpaměť
a každou vteřinu vůni Tvé kůže dýchat.
Už nechci čekat - chci žít všechna svá i Tvoje "teď"...

Hoře

Napiš mi na kůži zprávu krátkou
vyryj tam čitelně celé své hoře
zavři mne do lahve a utěsni zátkou
hoď mě jak vzkaz do divokého moře

ať před steskem a trápením Tě chráním
v noci se roztříštím v příboji o skaliska
utopím Tvou bolest a svoji přidám k ní
snad zbude pro nás pak jen láska čistá

Bělásek

Bělásek spočítá modré květy levandulí,
pohladí křídly stébla trávy, když se k sobě tulí,
pak usne na leknínu, po rybníku plave,
nechť hvězdy jsou dnes k němu shovívavé...

Ráno, až do zahrady ke kávě si sednu bosá,
běláska na leknínu vzbudí chladná rosa,
odlétne ještě někam do plného léta.
Sedne Ti na rameno na druhé straně světa...

Před svítáním

Maličké pírko vzala jsem do dlaní,
Měsíc si jenom tak mezi mraky stál,
daleko ještě zbývalo k svítání
a já si přála jen, abys se mnou posnídal

Ty, který umíš bez klíče odemknout moje srdce
jen pohledem či dotykem horké dlaně,
když do těch svých vezmeš mi ruce
a úsměvem otřeš moje tváře slané

Těším se na Tebe.. a zatímco nejsi tu,
prohlížím řádky psané Tvou rukou do školního sešitu...

Věčnost

Někdy se zdá, že moje slunce chladne -
to, které zahřívá mé sny.
Za oknem odchází den za dnem,
mizí do chladné noční tmy.

Všechno se rozpouští v útrobách nocí -
ztracený čas, kdy nedotýkal ses mých vlasů,
zmeškané sny, Tvé ruce na mých bocích,
horoucí objetí kolem pasu.

Každý den bez Tebe je zbytečnost..
Nech mne to, prosím, ještě zažít.
Vím, jak snadno lze nacházet věčnost
v každičkém záhybu Tvých paží...

Střípky

Už ze mě zbývají jen malé střípky
Lepí se, nejde umýt moje vina
Mé srdce nakrájené do polívky
Bez Tebe je mě jenom polovina

Pokora

Když utápím se ve smutku a zlobě,
když smrti věřím víc než sobě,

když hrozí mi, že ztratím svoji cestu,
tak posadím se v trávě pod jabloní

Ty potom... slož mě jako stavebnici,
jak v Golemovi zažni ve mně svíci.

Já na kolenou v tichém gestu
pokorně před Tebou svou hlavu skloním...

Proč...

Chtěla bych spatřit hvězdu, jak padá k Zemi
a cítit, jak mi srdce rozechvěje.
Marně se toulám spícími ulicemi
s kapsami plnými beznaděje.

Svírá mne úzkost a v dlaních nemám nic,
slzy se zadrhly a visí někde v hrudi,
pak zaplaví černé terče zřítelnic,
vím, z toho snu nikdy se neprobudím...

Proč má jít láska s bolestí ruku v ruce?
Proč se tmou rozléhá dotěrný rytmus mého srdce?

Některé věty

Na některé věty.. už není co říct..
jen v krku pálí pláč,
jak uvnitř srdce tiše hoří.
Jen ono ví, co já jsem zač..

Některá slova jsou palčivá
jak slunce na poušti.
Pláču, jen když se nikdo nedívá..
Kde je to tlačítko, kterým se odpouští?

Na duši bolí mě šlápoty.
Kdyby tak šlo zchladit srdce vodou.
Jsem tady sama.. právě tak, jako Ty..
a polomrtvá touhou..

Superměsíc

Růžový měsíc a jeho moře
ve večerní výloze
tak, jak byl stvořen,
koupe se v obloze.
A tady zatím půlka léta
Slyším jen ticho.. a tep světa

Tanec na hladině

Jsem jenom kapkou v moři Tvých snů
tančím svůj tanec na hladině
občas se topím v mořské pěně dnů
s rukama složenýma v klíně...

Když Tvá paže se mne nedotýká
hodím Ti lano a naše ruce se pak spojí
Jsem něžná a křehká jako majolika
jsem lodí v bouři, Ty buď mou bójí...

Zpráva v láhvi

Ještě si někde pluješ mořem
a čekáš svého adresáta.
Přináší lásku, nebo hoře
ta slova větrem rozevlátá?

Jsi tajuplná zpráva v láhvi ze skla,
vlny si s Tebou pohrávají,
jsi jako slza, kapka lesklá,
tomu, kdo čte Tě, dech se tají..

Krasohled

Rozkošnicky přivírám svá víčka
pod řasami mám krasohled
prohlížím Tvé dlaně přes barevná sklíčka
z čar tam máš poskládaný celý svět

Jsou jako cesty - svět plný znamení
a tajemných krás, zdali je rozpoznáme včas?
Nebo je přehlédnem životem znavení?
Chci být Tvým znamením.... uslyš můj vzkaz....

Pojeď

Brodím se tmou, teče mi do šálku
pojeď už za mnou a krájej dálku
ukroj kus noci, ukroj kus mého bolu
ukroj kus noci a sníme ji spolu

Nehoda

Když měsíc usnul, komety své šaty svlékly.
Otevřel oči, lekl se a srpkem propích do oblohy díru.
Hvězdy se tou dírou rychle rozutekly.
Nebe je černé - ony toulají se po vesmíru...

Veď mne

Po nebi jdou mraky jako černé saze
příliš pomalu se Země pro mne točí
ztratím se tiše na oběžné dráze
vidím miliony hvězd, září jak Tvoje oči

Hej, chlapče s očima plnýma hvězd
chci se dát Tebou ve tmě vést
často se v temných nocích ztrácím
a nejsem dobrá v navigaci...

Vzdor

Tuším, že jednou Ti zevšední
mé pohyby, má opálená kůže,
můj smích, který do uší Ti zní.
Neměj strach, nebudeš mi dlužen...

Však odmítám smířit se s tím,
že drahokamy promění se v smetí
a ač běh života z hloubi duše ctím,
chci si vrýt navždy do paměti

každý Tvůj úsměv, každý nádech,
prstoklad Tvojí ruky na mých zádech...

Noční

Noc kreslí na stěnu tajemné siluety,
tma z černého saténu, déšť ťuká na parapety,
jak paličky na strunách něžné tóny zní.
Tak si tu po nocích často sama sním.
Oči mám od deště zamžené
a srdce... rozčepýřené

Odstíny

Neslyšně tma vtančila přes dvorky
každou noc odstíny má nové
dnes je jak hladká šíje kreolky
a ráno bude karmínové

Chodník

Za Tebou vede chodník křivolaký
- je třeba zdolat velké vlny, rukama roztrhat mraky,
tisíckrát klopýtnout a párkrát pohnout skálou,
když získat chci Tvou lásku stálou...

Ráno

Když ráno se slunce odlepí od obzoru,
trávím čas zkoumáním vzorů
tvořených paprsky na pokožce Tvých zad.
Obrázky zmizí, ale mé polibky, prosím, nesmývat...

Naděje...

Sny proplouvají koridorem slov
Na jeho konci se ztrácejí
Za ničivých záblesků hypernov
spěchají pohřbít naději

Naději prchavou jak mořská pěna
vzdorovitou jak srdce rebelů
plachou jak srna poraněná
naději, kterou marně hledám v přítmí kostelů

Pláč

Jakoby se zastavil čas...
stále jen na něco čekám.
Slzy se třpytí ve dvou řadách řas.
Můj pláč je ponorná řeka...

Saudade

Do mého srdce projel jsi magistrálou,
vzal jsi je prudkou ztečí.
Když svlékal jsi poslední slupku okoralou,
bylo už pozdě brát do zaječích...

Teď dívám se do Tvého nitra -
do výkladní skříně - s věčným hladem,
s touhou a nadějí, co stane se snad zítra,
s darem či prokletím, které zvou - saudade...

Tvá duše žíznivá jak zem sežehlá sluncem,
něžná a křehká a plná vůní světa,
jak zlatý poklad v čínské džunce,
jak raněný pták, jenž padá a zase k mrakům vzlétá...

Tvá duše září ze Tvých oči zvláštním leskem,
má příchuť snů, které se k ránu v Tobě rodí,
Tvá bolavá duše protkávaná steskem,
steskem tajemným jako v mlze přídě lodí....

Vlčí máky

V zlatavém poli jako čtvrťáky
rozhází slunce vlčí máky.
Usnu tam v obilí a do vlasů
spadnou mi kapky rosy... pro krásu

Usměj se...

Ještě se jen tak usmívej
Poslouchej šumění křídel ptáků
Jen tak se potichu podívej
Na pole plná bílých máků
Projdi se křížem krážem mojí duší
Usměj se ještě - ten důlek ve tváři Ti sluší...

Po dešti

V zahradě tiché stromy
a za zahradou potemnělé město.
Noční déšť střechy omyl,
s nimi pár veršů poztrácených cestou...

Taneční

Na střechy padá déšť a odměřuje čas
a slunce zatím tančí v nás,
září a hřeje jako na poušti,
tma uvnitř mne se rozpouští...
Večer se rozsvítí pouliční lampy
a naše srdce tlučou v rytmu samby...

Plachetnice

Na klidné moře vypluly bílé plachetnice,
jsou jako v umyvadle plném ořechových skořápek
a jejich stěžně září v slunci jako svíce,
jak voda na mé kůži roztříštěná do kapek...

Přijdu

Pokorná a k smrti vysílená
před Tebou, Lásko, padnu na kolena,
zbavená všech vydobytých postů,
ztracená v ranním zpěvu skřivánčím,
přijdu k Tobě po dlouhém mostu,
po mostu, na němž se netančí...

Krátká košilka

Někdy si sním, když vzduch je plný
chvění, za víčky vidím elegantní klipr,
jak s grácií lehce krájí vlny
a čechrá mořskou hladinu i vítr

ta plachetnice vonící po čaji a vanilce..
Námořníkům se o ní zdává k ránu
o tanečnici v krátké košilce -
kouzelné královně oceánů...

Klobouk

Na stropě v modrém pokoji
počítám ovečky, čekám na beránka,
měsíc se venku topí v závoji
rozpitý na nebi jak bílá kaňka

a proužek světla sklem dveří v předsíni
proniká a s ním sem vchází noční svět
můj starý klobouk na skříni
vzal na sebe tíhu let...

Tajuplný

Dnes jenom já a malá noční káva.,
když květy lotosů jsou bělejší než vlny
a nebe rudé jako žhavá láva,
večer se zdá být tajuplný...

Skok II

20.11.2012
Jsem. Snáším se k zemi. Jsem sněhová vločka.
Ze všech sil volám, ať ohlédne se, počká.
Prochází mnou jako stínem a neví. O něm jsem snila.
Rozpouštím se v kaluži špíny jak malá mořská víla.

14.6.2014
Jsem. Snáším se k zemi. Jsem sněhová vločka.
Barevná vločka pokrytá pylem po babočkách
jejichž křídla jsem zlehka oprášila a teď tu tančím jako víla.
Je tady on - moje vše, o čem jsem tajně snila.

Stopy

Mezi lesklými korálky písku
posbírej pár něžných kamínků,
moře pak vlije vlny do otisků,
mně oblázky vtisknou jak polibek vzpomínku...

A kdybych snad přece jen jednou zapomenout měla,
rozházím oblázky do trávy.. zahladím stopy zcela...

Slůvka

Počítám hladké barevné oblázky,
které jsi chladil ve svých dlaních,
hebkými rty horkými od lásky
do uší šeptám Ti, když se bráním,

že některá slůvka, která říkám plaše,
zůstanou navždy jenom naše...

V nesnázích

Na nebi září Orion jak umyvadlo plné vody
a touha můj dům tiše obchází.
Okny i zdmi vysílá svoje tajné kódy,
se sklenkou vína jsem tu sama - v nesnázích.

Měsíce zář pro jednou si vypůjčím,
on jako poutník nad střechou se přesune,
na cestu za Tebou se vydám s ním
a potom už jen... sbohem, rozume.

Chvíle

Do některých chvil se nořit jako do peřin,
znovu a zase s nimi usínat a ráno vstávat.
Třeba do té, kdy s Tebou večeřím
a ještě vůbec nemyslíme na náš návrat.

Noční tmou ohňostroj hvězd srší,
nespím... Tvá paže okolo mého boku...
V zahradě na květy tiše prší..
Chtěla bych zůstat tak ještě tisíc roků...

U knížky

V očích máš dálku.
Dívám se, jak si čteš.. smím?
Přitom máš celý svět v čajovém šálku...
můj Malý princ s velkými sny

Obrázek

Až slunce nebude mít sílu,
až spolu zbudeme si pro sebe
v jednom maličkém bodě našeho světadílu,
už nikdy nebudu chtít být bez Tebe.

Do noci budeme si vyprávět, než nám dojde dech,
příběhy našich životů a klást si moře otázek...
Pak udělá se mlha na okenních sklech,
a já do ní nakreslím pro Tebe obrázek...

V zahradě

Zavřené oči... v kvetoucí zahradě voní květy,
čekám tu na Tebe a šeptám Tvoje jméno.
Poznám Tě poslepu - znám Tě od nepaměti.
Chtěla bych, Lásko, stát se Tvou ženou.

Jednou se naše světy prolnou;
já už teď věřím, že se neminou...
A letadla letí po nebi za clonou,
jak ryby těsně pod stříbřitou hladinou...

Příchuť

Červené víno s příchutí nočního deště,
s hořkou příchutí stýskání.
Dotýkej se mě, prosím, ještě
a líbej polibky, jež jinde nejsou k dostání..

Stojaté vody

Pomalu počítám prsty dnů
topím se ve stojatých vodách
někdy nad sebou lámu hůl
někdy si říkám: "Ono se to poddá."

Jakoby na mne zapomněly aorty řek
jen sedět na břehu a máchat nohy smím...
Ty nové nestojí o pláč básnířek
však do stejné řeky nechci - nevstoupím

Staré či nové.. beztak nechytím ani mřenku
a štěstí nedává navštívenku..

Šehrezáda

Chtěla bych být vypravěčkou pohádek
jak Šehrezáda náruč plnou zázraků
a namísto tužkou do řádek
příběhy kreslit prsty do mraků

Dát život našim snům, cítit tříšť z mořské pěny
až noci uplyne sotva půl
Ty budeš  příběhem zcela polapený
já přeruším vyprávění..
                         a z Tvojí kůže slížu sůl...

Magie slov

Jsi kouzelník a cestou na ostrov, 

kde večerní mraky jsou plné zvláštních tvarů,

ztratím se v magii Tvých tichých slov,

jen zavřu oči a Ty... čaruj...

Komodor

Ručička hodin dotkla se půlnoci,
na obloze visí milion čtvrťáků,
milion světel zářících do noci,
jak v moři vesmíru tajemných majáků,

ve kterých strážce zažehl svíci
a ony teď blikají nad obzorem.
V lásce jsme věční začátečníci.
Má loď pluje za Tebou. Buď komodorem.

Osudy

Když naděje jsou malé
když v tenké košili jdem do bitvy
když dny jsou okoralé
modlitbu šeptám rozbitými rty

Tak procházíme pouští
hledáme marně návěstí
nejvíce osudy nás zkouší
ve štěstí a ve společné bolesti

Slova...

Do snění zní mi sladká slova.
Říkám si je tam a potom pozpátku,
co chci, si za ta slova schovám...
"Miluji Tě od prvopočátku..."

Mezi poli

Do tváře mne občas šlehne hříva
okolo uší vítr zpívá
z polí se line vůně sladká
lány se vlní jako hebká látka
a srdce hrozí vyskočit mi z hrudi
stejně ho v hrudi často studí
změní se v racka pod nebem
pod přímým sluncem tolik nezebe

zakrouží nad hlavou a přistane Ti na rameni
k nohám upustí Ti vzkaz a křikne na znamení
Pochopíš, Tvá dlaň mé srdce obejme
Tiskni je pevně.. spoutej mne..

Výlet s panem Nohavicou

Bereš mě, milý čaroději, zase

na výlet v mém nitru a v čase...
Nechám se ráda unášet
na vlnách Tvých strun do mých nácti let.

Večerní loukou jednorožec cválá,

zas je tu rybník, když jsem byla malá,

na hladině vidím popelavou čírku

a rybář chytá hvězdy do vezírku.

Na vodě vážky dovádí jak víly

a jejich obraz v měsíčním svitu černobílý

v zrcadle občas ruší jenom úsměv ryb,

matně si vzpomínám na svým snům daný slib.

Přemýšlím, kolik osudů z Tvých písní,

kolik těch příběhů jsi jenom vysnil,
které z nich nikdo nezažije..

zasel jsi kdysi do mého srdce semínka poezie.

Každý den Tvoje básně žijem,
každý den říkám si: Carpe diem.
Občas ty písně zazpívám a ukloním se jemně..
Tys pro mě básník téhle krásné země.

Sny

Kam ztrácejí se naše sny a přání?
Jenom se skryjí za obzorem.
Někdy je zahlédnem v paprscích slunka za svítání,
září tam v dálce, zalykají se vzdorem,
že jsme je opustili, když jejich plamen jasně plál
a my mohli v rukou sevřít svůj svatý grál..

Pak slitují se, samy se vynoří, kdo chce, je chytí
jak lesklé ryby rybář do svých sítí...

Hvězdy

Hvězdy shlížejí z oblohy temné,
s údery srdce se Ti vzdaluji
a ony jako by se dotýkaly země.
Ať nebe nechá si své hvězdy, chci jen Tebe..
I když jsou jasné jako ty, které malují
děti na papírové nebe...

Proč..

Je snadné pohrdat a dělat soudy..
Někdy je člověk strašně sám,
unášen neznámými proudy,
náhle je jiný, než se zná...

Kdo hříšní jsou jak já, snad vědí.
Navždy se bude každé noci zdát..
Na některé otázky nejsou odpovědi.
Některé skutky nelze odestát...

Smutek

Někdy mám pocit, že s Tebou stojím mimo čas.
Něco se hýbe.. něco se bortí v nás,
mezi námi hradba ze studených skel
a smutek nespěchá, aby odešel...

Chuť...

Někdy se dotknu Tvých tajemství,
o kterých nikdy nemluvíš.
Potom už celou noc jen mží,
sypeš mi do ran sůl.. jen Ty smíš.

Někdy po hádce jak ze zbořených měst
zbude tu v tichu jenom suť,
přesto pro mne radost i bolest
mají s Tebou stejnou chuť...

Čarodějnice

Pomalu mraky přitečou do údolí,
ohně už hoří a je v nich moře mystiky.
Není tu nikdo, kdo mou bolest uchlácholí,
kdo umlčí mé němé výkřiky...

Co bude ráno, netuším.
S tmou smutek vkrádá se do duší,
v příšeří vyvstane na nich každý šrám.
Za některých večerů je člověk neúnosně sám...

Pihy

V zahradě se vrba v něžných vodopádech
větví orosené trávy dotýká
dnes v souhvězdí drobných pih na Tvých zádech
chci všechny hvězdy spočítat..

Na hladině mého srdce
proplouváš... oči zavírám...
Drž mne pevně, miluj mne prudce.
Bez Tebe... denně umírám....

Večerní déšť

Vzduchem voní pokosená tráva,
padá rosa, první hvězda mává,
do sklenky na hladinu vína
z Tvých očí září světlo, které nezhasíná..

Vlaštovky protnou křídly mraky,
nastane večer - nebude ledajaký.
Hvězdy budou pršet jak květy leknínů
milenkám do dlaní a do klínů...

Napořád

Obtáhni dlaní kontury mých zad,
prsty rozehraj mé tělo jako pikolu,
ten pocit do mé kůže vepiš napořád,
jako se vryje monogram do kůry topolu...

Slabiny

Známe své slabé stránky
V noci je dnes špetka mystiky
Políbím něžně Tvoje spánky
Spolykám tiché výkřiky...

Znám Tvoje slabé stránky
Znáš dobře mé, a to zcela..
Jak starou věštbu od cikánky
tuším, vím - víc, než bych chtěla...

Pošeptám svá slova do tmy potichu..
pokoj jen mlčí.. a mně není do smíchu...

Nástup noci

Noc už sem vstupuje, neklepá,
v majáku zažehl strážce svíci,
na hladině obraz hvězd větru se neleká
a naděje je tak vzrušující...

Nechte si do snů svítit oblohu
tu černou lampu plnou souhvězdí.
Nic lepšího dnes popřát nemohu,
než cinkající hvězdy pro štěstí.

Šeptem

Hvězdy si šeptají,
že na okno kreslím Tvoje jméno...
malíčkem.. zlehka, potají...
Do rána bude pláčem oroseno...

Já?

Kolem je tolik krásných žen
něžných a hebkých jako hladina
a každá druhá nevinná..
Proč právě já mám šém?

Když chceš, tak drž mě a já jedno vím -
jestli mne chceš, stůj za mnou jako lev.
Pro Tebe v žilách proudí moje horká krev
a svoji vášeň neředím...

Vítr

Venku se zvedl vítr
učesal stromům větve jako vlasy
pár třpytivých něžných vloček
sneslo se na moje řasy....

Před Novým rokem

Za stolem usrkávám černou kávu,
nahlížím přitom do rukávu,
zda najdu nějaké verše na večer,
dřív, než starý rok uteče...

Zamíchám souhvězdí triedrem
v nebi od Mléčné dráhy zešedlém.
V té sedlině snad poznám, co mě čeká,
v  jakých se letos budu brodit řekách...

Probuzení

Trocha sladkých slov k večeři
šeptaných zpod kanafasu,
ráno, než slunce nebe rozčeří,
Tvé prsty zabořené do mých vlasů...

Zrání

Na stole hrnek chladnoucího čaje,
zachumlaná v županu
jak v hebkém kožíšku hranostaje,
sleduji oblohu... a čas jak měsíc zraje.

"Já vidím tady vyděděnce ráje,
a usmívám se, jabka nožem kráje,
ať nasušená stanou se nám čajem.
Ne čas, to my, má drahá, zrajem."

I když jsem, drahý, zralá žena
ráda bych jablka šťavnatá, nesušená.
S časem se nesmířit, není hřích.
Občas si natrhám hrst malin nezralých...

Černé perly

Příběhy o Ohňové Zemi dobře znáš
teď dvě černé perly v dlani máš
jak naše nevinná hebká srdce
obě jsou křehká, nesvírej je prudce..
Až bude ta ohňová místa míjet Tvoje loď,
kdybych tam nebyla, jednu si nech
                             a druhou za mě do moře hoď...

Krabice snů

Chtěla bych znovu otevřít Tvou krabici snů
natrhat ze stromu plnou hrst třešní zralých
Chci abys se mnou mohl být svůj
a Tvou fotku kluka, když jsi byl ještě malý

Pevný bod

Když nebe rozetnou blesky, až oči mhouřím,
když mám strach, že se utopím,
buď pro mne majákem v bouřích,
v oceánu světa buď pevným bodem a já budu Tvým..

Voňavé sny

Pod peřinou chyť moji dlaň
a já se zase vzchopím,
přeskáču propast jako laň
v Mléčné dráze už se neutopím.

Pak něžně rozpleteš mi cop,
za víčky Paegas skáče přes příkop,

na hřbetě nůši snů nese do dálek
barevných snů... s vůní fialek

Vana

Do vany přitoč horkou vodu
tak, jak to mám ráda
Prádlo si nesvléknu, vždyť daleko je k brodu,
zatím Ti zlehka poškrabkám záda..

Mapa světa

Prázdná krabice a na dně nic.
Chci zamknout za víčky odraz Tvé duše
obtisknutý do mých zřítelnic
jak celý vesmír modré tuše.

Ve spáncích krev tupě buší.
Bylo to snadné? Mít právo veta?
My oba příliš slepí a příliš hluší...
Bylo to snadné, vymazat mé srdce z mapy Tvého světa?

Nechci už otevřít oči se svítáním..
Souhvězdí mlčí a já nevěřím ve znamení.
O důvod méně se probudit.. bez Tebe, bez Tvých dlaní..
O důvod méně někdy značí, že už tu žádný důvod není..

Mys Dobré naděje

Každý den bez Tebe má pachuť čekání
každá noc ubere mi síly
Na šikmé ploše držím se a ona se naklání
dívám se do očí šestihlavé Skilly

Odpoutej loď, zapomeň smutky bezvýznamné
vím, že jednou spolu dospějem
Vypluj, prosím, a počkej na mne
u Mysu Dobré naděje

Mořské víly

Mořské víly, když se přioblečou
do šperků, slzy po Tvářích jim tečou
a stěžují si mořským koníkům,
že náramek neovinou kolem kotníku...

Květina

Jednou ses smál, že píšu o duši,
o snech, o hvězdách a Venuši.
Tvá duše je rozpínavá květina
a jak v Malém princi - pro mě jediná

Tma

Polož mi ruku kolem ramen...
Tma dávno sedla na parapet
v krbu už dohořívá plamen
pro mne jsi jediný můj svět

Pohladím Tvou ruku, kdy si jen vzpomenu
přitáhnu teplou deku na nohy
spolu si v mihotavém světle plamenů
budeme promítat stínohru s vlastními příběhy

Pak řasy mi ztěžknou, hladíš mě po zádech,
zavřeš mou knížku a přitulíš mě jako dítě
za krkem hřeje mě Tvůj dech
jen stačím ještě zašeptat: "Miluji Tě..."

Návrat

Zapadá slunce ve zpětném zrcátku
v uších mi zní Tvůj ostýchavý smích
buší mi srdce jak klapot podpatků
na dlažbě... a uvnitř něj... hřmí

Tracyho tygr

Můj tygr už spí líně na podlaze,
nikomu jinému, než mně, nepatří,
zavřené oči, usmívá se blaze,
počítá květy, které nikdo nespatří.

Kolíčky

Tichoučké cvakání prádelních kolíčků,

jak vlny houpou lodí.. Den už se sešeřil

ještě tak zůstaň.. jen malou chviličku.

hlaď mě a pak spolu zalehnem do peří

Políbím Tvoje lopatky, dnes přitulíš se Ty

kolíčky budou povídat: "cvak, cvak, cvaky"

baví mě s Tebou zavádět novoty

a ve Tvé náruči prožívat zázraky...

Oči

Když po nebi jdou mraky jako černé saze
když příliš pomalu se Země pro mne točí
ztratím se tiše na oběžné dráze
vidím miliony hvězd - září jak Tvoje oči

Pohledy střetnou se a v nových světech bloudí
Hledám v těch očích trochu roztržitě
pro mne v nich živá voda proudí
v tom třpytu koupu se jak malé dítě

Ucítím dotyky Tvých horkých dlaní
kterým se nikdy neubráním
pak naše těla ztratí svoji váhu
vzlétneme spolu na oběžnou dráhu

Život

Těším se, až jednou nedopíšu sloku.
Zmlknu a skončím se svým Říkáním.
Skutečný život chci žít po Tvém boku,
to ostatní je jenom čekání.

Pátek

Dát sbohem svojí svobodě

já, Pátek, čmárám na papír

pak listy pouštím po vodě 

snad můj vzkaz Tě překvapí

Vězněm na pustém souostroví

mezi liánami spícími

popíšu celou knihu slovy:

                     "Chybíš mi..."

Na okraji

Být motýl, pohladím křídlem tenkým

na Tvém rtu malou prasklinu

sednu na okraj sklenky

opilá Tebou utopím se ve vínu

Však nejsem motýl bohužel

jen černý anděl bez křídel

a dávno z mých rtů setřen pel  

Tečky

Tři tečky za větou jsou zamyšlené ticho

když myšlenky jsou smutné svojí tíhou

Tři tečky... němý otazník

slova, která nikdy nezazní

jak stopy v čerstvém sněhu

tři tečky skrývají mou něhu

Tři tečky můj vzkaz předat umí,

jak Amazonka za slovy jen šumí...

Střepy

Kdybys směl prohlédnout zblízka mé duše odlitek,
snad uvěřil bys, že jsem jenom Tvoje.
Znovu pra... znovu pra.. znovu prasklá deska výčitek,
bolavých krutých slov celé ohňostroje...

Pak já a moje srdce rozmetané pod nohama davu.
Než Ty, těžko mne už víc kdo svlékne.
Klečím a čekám, až setneš moji hlavu.
Prosím...posbírej ty střepy, slep mne.

Ty

Pod polštář schovám lásku jako klenot
až s východem slunce uléhám
Krutost je Tvoje druhé jméno
to první zní: Bezbřehá

Kámen

Nemůžu mluvit, slova bloudí
ze rtů nevychází ani hláska
jak bývá jednoduché .. soudit
kde spává úcta.. a kde láska?

Pod jazyk trochu arzeniku
když srdce praská, jak se láme
co na srdci, to na jazyku.
A na srdci... kámen.

Obloha

Před domem v tričku je chladno
předčítáš tiše z noční oblohy
souhvězdí malba je a obloha plátno
hvězdy se smějí jak dortíčky z výlohy

Zimou nám drkotají zuby
vnímáme dech beroucí krásu
když jedna z hvězd se řítí do záhuby
aby se zapletla Labuti do ocasu

Lampář dnes hvězdy musí pozhasínat
Ty už je nezhasneš, protože usínáš
jen jasný Jupiter se může oknem dívat
jak ve spánku mne objímáš...

Říkání

Řekni mi slovo.. a já je opředu
něžnými rýmy jak krajkami sněhu na větvích
a velkou hvězdu vetknu do středu
ta vločka po slovech pak steče v krůpějích

Usměj se na mě a Tvůj úsměv
vtisknu si jako pečeť pod víčka
pak na čelo do spaní políbit zkus mě
ten polibek do noci bude svítit jako bludička

Záře

Měla jsem strach, dívala se kradmo
slunce mezi stromy jako plamen svíce
Tys prolétl mým srdcem na dno
rychle a tiše jako létavice
hvězd spadlých na zem dotýkat se není radno.

Té hvězdy jsem se dotkla.. nepropadla k zemi
vezmu ji do dlaní, ať se v srdci neutopí
září tak krásně .. nejjasněji mezi všemi
Jak Vega, nebo jako hvězda v Kentaurově kopí
září Ti v očích, když probíráš se mými kadeřemi...

Ve svitu měsíce

Ztracená v poušti nevyřčených slov
měsíc zpopelaví, až překročí nov
v tom svitu uprostřed noci mě chraň
polož mi do dlaně Tvou horkou dlaň

Jen Ty smíš vidět mé tělo bez retuše
smíš znát, co váží moje duše

Do srdce vrýt punkové ornamenty
všechno a víc... to smíš jen Ty

Hřích

Políbil jsi mě do vlasů
a tím jsi do nich zaklel hřích
poznám Tě po vůni, po hlasu
podle Tvé siluety ve dveřích...

Poslepu dech Tvůj v pomlkách
poznám.. má vlastní rytmus v tichu znící
chvění našich těl v prolukách
vykreslí siluetu v svitu svící

Zavřu oči a vím, kdybys tu byl,
jistě bys moje vlasy zase políbil...

Co když..

Co jestli mě nepodržíš,
až budu padat po zádech...
Co když to vlastně ani nevíš,
že právě teď mi došel dech...

Co když už se nenadechnu
a voda za mnou zavře se
jak poraněné zvíře zdechnu
a svit z mých očí proud navždy odnese...

Šero

Na dveře jak déšť padá tma
obejmi mě a sejmi tíhu z ramen
noc zdá se být dnes bezedná
v srdci jen jiskra.. žádný plamen

V nočním šeru ... tiše si spolu šeptáme
vnímám jen pohyby Tvých rtů
Tvůj hlas, příběhy dosud neznámé
jsou visutým mostem mých snů

Posviť..

Jsme malé ostrovy, plujeme oceánem,
světélkujeme temnou nocí
Posviť mi.. ať shledáme se spolu s ránem,
nenech mě, prosím, bez pomoci...

Nevidím hvězdy, mléko se nebem rozteklo
přestávám věřit zázrakům...
často mám k Tobě tak daleko -
dál než k bílým oblakům...

Koupel

Na stropě odrazy odlesků hladiny
ve vaně bílé jak já kdysi bez viny
dva ostrůvky se noří z vody
jak majáky varující lodivody

Když

Když jsi smutný, mraky jsou plné sněhu,
zastíní temně oblohu.
Chci Ti dát všechnu svoji něhu,
však na tu dálku nemohu..

Chodím odnikud a do nikam,
a bloumám ztichlou ulicí,
pavilon snů dnes zamykám,
v něm cinkají sny vonící.

Co bych to byla za anděla,
který neumí fouknout do dlaní?
Opřu se do těch kouzel zcela
a nádherné sny letí k Tobě do spaní.

Nečas

Všude jen sníh, i pod mou peřinou
napadal do dlaní
jak vločky chci se rozplynout
nevidět další svítání

Vítr, co hnal mě vždy vpřed
rozerval plachty a nové vichry dují
snad přes sebe přehodit pléd
Tuším... Už nikdy nevypluji

List

Ze stromu snesl se list
jako když gong mě ohluší
lupnutí a potom tichý svist
ten zvuk mne zasáhl až na duši

Pavouk

Pavouk se spustil z pavučiny
až z Velkého vozu, kde pavouci být nesmějí.
Přinesl slzy princezniny,
v nich sny a ve snech naději.

Do snů

Venku je tma hustá jak čokoláda
hvězdy jsou sladké oříšky
konečky prstů sáhla bych si ráda
na Tvoje záda, Tvou kůži cítit pod bříšky...

Tou nocí vznesu se teď do snů
roztáhnu křídla, vlétnu mezi mraky,
do Tvého spánku tiše vklouznu
Ještě že křídla mám, vždyť nebe není pro pěšáky

Pomoc

Pomoz mi žít, Ty, který umíš
otevřít zámky dotykem prstů
               anebo jenom slovem
Ty, který jediný smíš
dívat se zblízka a do rtů
               rty šeptat věty snové

S Tebou se necítím jak v kleci,
ač umíš mou duši na dřeň svléci.
Víš, máš talent na víc věcí....

Všedno

Utrmáceni všedností,
jež zalézá až do kostí,
pod dekou stočená do klubka mlčení,
když vím, že slova nic nezmění.
S hloupou nedůvěrou v patách...
Už žádné: Zásah! Zásah! Zásah!
Motýli z hrudí jsou ti tam...
odlétli jak od řeky kormorán.
...
Však jako včera cítím rozechvění,
když poprvé mě strhla vlna Tvého políbení,
odněkud z dálky melodie Tvého hlasu,
dotek Tvých prstů.. ruka kolem pasu...

Nepokoj

Tys chtěl, abych to byla já - pro Tvou lásku

Jsem hloupá romantička. Tuším, že se mi to vymstí

Nechám se Tebou vodit jako na provázku

Nikdy si nemůžeme být tím druhým jistí..

Láska mi vnesla v srdce tolik nepokoje...

Necítit denně Tvoji blízkost, to mě zničí

Bylo by snadné, přitisknout se, vědět, že jsem Tvoje

Už vlastně neumím být ničí

Nejde mi vtěsnat moje city do hlubokých vět

S každým ránem už nečteš mé dívčí říkání

Některé věci nejdou vrátit zpět

Chtěla bych, ať Ti jednou chybí moje vyznání....

Tíseň

Podivné ticho zvenku proniká
za okny mlha jako hladká mouka
studené ruce, v očích panika
na zahradě kotě smutně mňouká

okolo mého srdce pluje tíseň
otře se líně o pravobok
potom se splaší, ržá jak stádo klisen
otevřu okno, udělám ke tmě krok

rázem můj zrychlený dech
utíká po hřebenech střech

a zastaví se vprostřed noci.
Tu, na louce z hvězd se pasou
jednorožci útlobocí
se svojí hřívou dlouhovlasou

na mou bílou dlaň jako posel
snesl se velký tmavomodrý motýl
ulehnu do trávy a v rose
utopím všechny nejistoty....

Okno II

Okno je kouzelná brána
kde můžeš na chvilku
abys mě políbil na ramena
odhrnout mou košilku.

Okno je sladký příslib
že okusíš mé vůně
až hlava se Ti zatočí
když Tvé srdce stůně.

Okno je symbolem něhy
večeře při svíčkách
když našich řek zmizí břehy
a houpat se budeme na vlnách.

Modrá stuha

Ve svitu slunce odlesky holubích křídel...

Letět tak s ptáky až nad oblaky,

nad komíny a střechy lidských sídel,

po cestě zamávat na papírové draky.

Opustit orbitu, vesmírem plout oděná do tuniky,

uvázat modrou stuhu jemnou

do zářivých tajemných Vlasů Bereniky.

Ty své pak ustřihnu jak ona, jen abys tu byl se mnou...

V proudu

Svaž mi ruce.. a pusť mne po řece

jak věnec z fialek, který se v proudu točí

Udělej to s úsměvem a lehce, 

ať poslední, co uvidím, jsou Tvoje oči