Bezvětří

Moje loď nepluje
vítr plachty nenapíná
život se zastavil, pózuje
marně se mu vzpírám

Dvě bílá křídla ptačí
hladinu moře rozčeřila
jen dvě slova stačí
mi, abych uvěřila

Stojíme blízko sebe 
slyším jen jeho tichý dech
pod jasným modrým nebem
s odlesky léta na listech

Myslím, že chtěla bych příliš mnoho
chtěla bych být vším - pro někoho

Proud

Dívám se, jak tiše spíš..

na kůži přitisknu rty - pohneš ramenem

vidíš mi do srdce - jenom Ty smíš

probdělé noci dávno jsou splacené

Kdo jsem já? Jen list, jenž klouže po hladině

splyne s ní, odpluje po proudu - moje duše

nejdřív se na vodě houpe líně

pak po kamenech rychle kluše

Po odehrané epizodě

když už svou vlastní tíhu neunese

v té chladné hebké vodě

na konci své cesty.. rozplyne se

Slova

Občas, když hvězdy s nocí
roztáhnou svoje sítě, v souhvězdí Labutě zahlédnu zastřený nápis "Miluji Tě"

A vždy, když Deneb vidí tato slova z oblohy shlédne - zvědavost jí nedá tváře jí zrudnou do nachova i když je jinak velmi bledá..

Rukama podám si ta něžná slůvka

a hvězda závistí zas zbledne

v noci je vidíme já i ona,

však jen moje jsou ve dne...

Paprsky

Ve slunečních paprscích skrytí,
oslepená odlesky v jeho očích,
ve kterých souhvězdí se třpytí
a netuším, jak zaútočí.

Jen matný otisk jeho tváře
na pokožce mého ramene,
vším může být bez ztráty svatozáře,
ukrývám pohledy zmatené.

Stokrát jsem slunce přeletěla
na svých pyšných křídlech a neztratila pel.
Jedenkrát zkouším se dotknout zcela,
vím, sežehne má křídla na popel.

Pozdrav

Léto nás ještě dnes pozdravilo,
s barevným listím si zatančilo, usmálo se a v tváři mělo dolíček, i andělé oblékli se do triček.

Kytice barevného listí
podzim pro zimu vzduch čistí. Na chvíli svět zastavil se v snách a já tu stojím s blátem na botách.

Neumím..

Slova a gesta.. ach.. neumím se chovat,
být vzorná a etiketu dodržovat
a přitom jediné, co jsem vlastně chtěla,
když vážka z listu neslyšně odletěla,
abys mi shrnul vlasy z čela,
prsty z nich vyhnal ptačí peříčka
jen.. zlehka políbit Tě na víčka..

Mží

Všechno jen lži

ve spirále snesla jsem se dolů

za oknem mží

už nikdy, nikdy spolu

Jak barevné listí

Tvoje vzkazy na plotě

obsah už nezjistím

teď, ani v příštím životě

Obyčejná

Jak na podzim spadlý list 
jsem příliš obyčejná pro tento svět
barevných blyštivých pozlátek.
Neumím v Tvém srdci číst,

jsem jenom malá šedá myš,

o které na svých cestách těžko sníš.

Nevzdám to snadno.
Dál míchám lektvary lásky
(často už jenom pro bělásky),
hustím je solí a dívám se na dno,
vařím je z citů a minulých chyb
a doufám, že snad bude líp.

Neznám svou roli ve Tvých hrách,
ač nohama stojím na podlaze,
mé srdce pluje na oběžné dráze 
ve vzduchoprázdnu, kde zbyl jen hvězdný prach.

Za deštivých večerů cítím, že nežiji...

Alespoň dnes v noci být tak Tvou Julií.

Setkání

Hvězdy se setkaly a klábosí,
co které se dnes bude zdát. Utichnou až k ránu za rosy, na trojlístku si spočítám, jestli mě máš rád.

Jejich cinkání do uší
je tichoučké jako zpěv motýla, s večerem pohladí na duši,
když něha Tvá někam se ukryla.

Divoké husy

Když on a ona letí spolu,
stříbrné křídlo vedle křídla,
nedívají se na zem dolů
a prý se splní sny prýštící z nitra.

Pár divokých šedých husí
odlétá podzimní oblohou,
vyplnit jedno naše přání zkusí,
naše sny žít za nás však nemohou.

Pak z divokých hus v oblacích
zbude jen třpyt jejich peří.
Ony až s jarem se navrací.
Přinesou nové sny. Věřím...

Anděli

Myšlence zasuté v paměti se říká zapomnění
málem jsem zapomněla, jak zvolna plyne řeka
když někdo kdesi je, kdo za celý svět Tě nevymění
kdo v batohu Tvou víru nosí a když se zpozdíš, čeká

Jak pod křídly racků pod Tvou ochranou si plout
zahlédnout z pod mraků všechny světa krásy
pod hvězdným nebem Tě pevně obejmout
můj strážný anděli, můj anděli spásy...

Volavky popelavé

Bez Tvých slov se den vleče 

každá vteřina ze mě odplavuje cit
Tvůj pohled na duši mě svleče
v těch očích chtěla bych se utopit

Srdce hoří, krev se v žilách pění,
však příliš rychle vzplálo, pozdě hledat lék
a srdce doutná, pomalu se v popel mění
pak už jen vzlétne jako hejna šedých volavek

Pláč

Bezmocný pláč až do svítání
otisky na okenních sklech
hořící srdce v dlaních
Tvé jméno na mých rtech

Slzy hořké jak pelyněk
ze rtů Tě nesmývají
polykám ten divný lék
jed ze starých zašlých bájí

Pak, když slunce vejde tiše
neslyšně otevře oblohy vrátka
zhluboka připije mi z číše
básnířko bosá, na to jsi krátká...

Ostrovy

Lidská touha tiše proplouvá
mezi ostrovy lásky a míří k cíli.
Některý mine, jinde zacouvá,
tak šťastnou plavbu, moji milí!

Já tady jako pirát hladový
hledám svůj ostrov dosud spící.
Někdy mi štěstí nesou náhody
a směr určují lodě kličkující.

Teď stačí najít správný plánek,
na kterém z ostrovů je pravý dar.
Moře je nekonečno slánek
a vzácných perel je jen pár.

S pomocí @DrakulkaCZ

U krbu

Noci nenápadně přibývá,

měsíc se vypravil na potulku.

Pohladí hvězdy, pak jim zazpívá

a před spaním zapálí si lulku.

Ty zapal v krbu oheň, ať hoří
a přihoď ještě polínko,
budu dnes královnou sedmi moří,
sklouzne mi od šatů ramínko.

Pak cestou ve vlasech
vydáš se prsty na výpravu,
já poškrábu Tě na zádech,
už zase Tě mám plnou hlavu.