Beze slov

Chci ráno brzy vstát a tiše s Tebou posnídat
když párek racků vyletí nad naše hlavy
moře mívá chuť si za svítání povídat
nesmělé slunce úsměvem nás zdraví

Vítr vykoupe se v mořské pěně - ta dává sílu růst
doletí na protější břeh moře a navrací se s nadějí
smějem se, když ukradne nám všechna slova z úst
jen přátelé a velké lásky ticho dobře snášejí

Šlápoty

V trávě jsou vidět šlápoty
to tma se plazí přes ploty
má víc než kočka životů
jak samet přikryje mou nahotu

Jediný

Na pár metrech čtverečních
Nehybná jako trosečník
Ležím tu celé hodiny
zakletá.... zachránit smí mě Jediný

Víla

Na gondole z měsíce
víla si sukně načechrala
vlasy jí zářily jak světlice
když hledala svou hvězdu, která se kamsi zatoulala

Osm

Když je Ti osm let
z kapsy Ti čouhá růžek kapesníku
a můžeš k hvězdám odletět
oknem svého pokojíku

Smích ze dnů se nikdy nevytrácí
svět vidíš z kopce nad stodolami
a sny jsou jak veselí ptáci
vybarvení voskovkami

Náramně chutná červená limonáda
máš věčně odřená kolena
minulosti směle ukazuješ záda
budoucnost sto světelných let je vzdálená

Něžný

Buď něžný ve slovech
když den je šedivý a pustý
a když mi občas dojde dech
buď něžný ve slovech tak, jak jsou něžné Tvoje prsty

Večerní chvilka

U břehu v rákosí se mihl stín
pod vodou rybám zatajil se dech
vážka se skryla za leknín
na hladinu sny sypaly se po hrstech

Sněží

Všechno tak voní, zavážeš mi oči
však vím, co teď přijde, nejsem dnešní
líbáš mě prudce, až hlava se mi točí
a okvětní plátky sněží z třešní

Ledy

Cítím Tvé pohledy
napínám uši
jak Tvé rty mi dnes pošeptají
že mi to sluší
a chladné ledy
na mé horké kůži tají

Zavřete oči

V šuplíku nočního stolku je zamčená noc
do ticha pokoje bzučí jak hejno vos
je nevypočitatelná a špatně cvičená
zavřete oči - tma vypouští Krakena

Pěna dní

Potkávají se noc a den
je to jen malá chvilka
den nocí bývá omámen
když unavený vysvléká se z tílka

Ráno pak setkat se je v chvatu zřím
den noci je neúnavný nápadník
někdy to mezi nimi zabouří
a lidé se pak brodí v pěně nocí... v pěně dní

Když se tak dívám

Když se tak na Tebe proti světlu dívám
Tvé rysy jsou obtažené žlutou linkou
Jako když slunce dá třpyt koňským hřívám
na chvilku v trysku, na kratinkou...

Jsi podtržený linkou žlutě zabarvenou
tak, jako důležitá slova podtrhneme dítěti
jak všechno, co se nemá zapomenout
tak, jako věty, které mám znát zpaměti

Galaxie

Mé prsty si na Tvé tváři hrají
okolo nás zastavil se čas
vzdálené galaxie prosvítají
bordurou Tvých řas

Zatoulaný

Den bez Tebe...  promarněný samotou
kde minuty vedou srdcem tupý řez
kde každá vteřina zní prázdnotou
Den ztracený jak zatoulaný pes

Odliv

Když mizíš s odlivem
mé srdce jak oheň vznětlivé
bolestí jiskry roní
vyráží za Tebou prudkým cvalem koní
Za ním o velikosti Sahary
krajina zažehlá požáry

Déšť

Déšť. Dopadá na střechy,
jako když vlna se rozbije a zkropí pláž.
Déšť. Prší mezi mé nádechy.
Nechápu, co na mně vlastně máš.

Otevři

Někdy tak křičíš, až zaléhají uši,
když bráníš svůj svět, když jej objímáš,
když máš strach, že Tvoje kruhy ruším.
To Tys chtěl víc. Chtěls všechno. Vzpomínáš?

Ze strachu, abys svou jednotu uhlídal,
se chováš jako vystrašené dítě.
Přitom máš velmi zvláštní dar
tu jemnou moudrost - rozpoznávat skryté...