Pěna dní

Potkávají se noc a den
je to jen malá chvilka
den nocí bývá omámen
když unavený vysvléká se z tílka

Ráno pak setkat se je v chvatu zřím
den noci je neúnavný nápadník
někdy to mezi nimi zabouří
a lidé se pak brodí v pěně nocí... v pěně dní

Když se tak dívám

Když se tak na Tebe proti světlu dívám
Tvé rysy jsou obtažené žlutou linkou
Jako když slunce dá třpyt koňským hřívám
na chvilku v trysku, na kratinkou...

Jsi podtržený linkou žlutě zabarvenou
tak, jako důležitá slova podtrhneme dítěti
jak všechno, co se nemá zapomenout
tak, jako věty, které mám znát zpaměti

Galaxie

Mé prsty si na Tvé tváři hrají
okolo nás zastavil se čas
vzdálené galaxie prosvítají
bordurou Tvých řas

Zatoulaný

Den bez Tebe...  promarněný samotou
kde minuty vedou srdcem tupý řez
kde každá vteřina zní prázdnotou
Den ztracený jak zatoulaný pes

Odliv

Když mizíš s odlivem
mé srdce jak oheň vznětlivé
bolestí jiskry roní
vyráží za Tebou prudkým cvalem koní
Za ním o velikosti Sahary
krajina zažehlá požáry

Déšť

Déšť. Dopadá na střechy,
jako když vlna se rozbije a zkropí pláž.
Déšť. Prší mezi mé nádechy.
Nechápu, co na mně vlastně máš.

Otevři

Někdy tak křičíš, až zaléhají uši,
když bráníš svůj svět, když jej objímáš,
když máš strach, že Tvoje kruhy ruším.
To Tys chtěl víc. Chtěls všechno. Vzpomínáš?

Ze strachu, abys svou jednotu uhlídal,
se chováš jako vystrašené dítě.
Přitom máš velmi zvláštní dar
tu jemnou moudrost - rozpoznávat skryté...