Ráno

Když ráno se slunce odlepí od obzoru,
trávím čas zkoumáním vzorů
tvořených paprsky na pokožce Tvých zad.
Obrázky zmizí, ale mé polibky, prosím, nesmývat...

Naděje...

Sny proplouvají koridorem slov
Na jeho konci se ztrácejí
Za ničivých záblesků hypernov
spěchají pohřbít naději

Naději prchavou jak mořská pěna
vzdorovitou jak srdce rebelů
plachou jak srna poraněná
naději, kterou marně hledám v přítmí kostelů

Pláč

Jakoby se zastavil čas...
stále jen na něco čekám.
Slzy se třpytí ve dvou řadách řas.
Můj pláč je ponorná řeka...

Saudade

Do mého srdce projel jsi magistrálou,
vzal jsi je prudkou ztečí.
Když svlékal jsi poslední slupku okoralou,
bylo už pozdě brát do zaječích...

Teď dívám se do Tvého nitra -
do výkladní skříně - s věčným hladem,
s touhou a nadějí, co stane se snad zítra,
s darem či prokletím, které zvou - saudade...

Tvá duše žíznivá jak zem sežehlá sluncem,
něžná a křehká a plná vůní světa,
jak zlatý poklad v čínské džunce,
jak raněný pták, jenž padá a zase k mrakům vzlétá...

Tvá duše září ze Tvých oči zvláštním leskem,
má příchuť snů, které se k ránu v Tobě rodí,
Tvá bolavá duše protkávaná steskem,
steskem tajemným jako v mlze přídě lodí....

Vlčí máky

V zlatavém poli jako čtvrťáky
rozhází slunce vlčí máky.
Usnu tam v obilí a do vlasů
spadnou mi kapky rosy... pro krásu

Usměj se...

Ještě se jen tak usmívej
Poslouchej šumění křídel ptáků
Jen tak se potichu podívej
Na pole plná bílých máků
Projdi se křížem krážem mojí duší
Usměj se ještě - ten důlek ve tváři Ti sluší...

Po dešti

V zahradě tiché stromy
a za zahradou potemnělé město.
Noční déšť střechy omyl,
s nimi pár veršů poztrácených cestou...