Mezi poli

Do tváře mne občas šlehne hříva
okolo uší vítr zpívá
z polí se line vůně sladká
lány se vlní jako hebká látka
a srdce hrozí vyskočit mi z hrudi
stejně ho v hrudi často studí
změní se v racka pod nebem
pod přímým sluncem tolik nezebe

zakrouží nad hlavou a přistane Ti na rameni
k nohám upustí Ti vzkaz a křikne na znamení
Pochopíš, Tvá dlaň mé srdce obejme
Tiskni je pevně.. spoutej mne..

Výlet s panem Nohavicou

Bereš mě, milý čaroději, zase

na výlet v mém nitru a v čase...
Nechám se ráda unášet
na vlnách Tvých strun do mých nácti let.

Večerní loukou jednorožec cválá,

zas je tu rybník, když jsem byla malá,

na hladině vidím popelavou čírku

a rybář chytá hvězdy do vezírku.

Na vodě vážky dovádí jak víly

a jejich obraz v měsíčním svitu černobílý

v zrcadle občas ruší jenom úsměv ryb,

matně si vzpomínám na svým snům daný slib.

Přemýšlím, kolik osudů z Tvých písní,

kolik těch příběhů jsi jenom vysnil,
které z nich nikdo nezažije..

zasel jsi kdysi do mého srdce semínka poezie.

Každý den Tvoje básně žijem,
každý den říkám si: Carpe diem.
Občas ty písně zazpívám a ukloním se jemně..
Tys pro mě básník téhle krásné země.

Sny

Kam ztrácejí se naše sny a přání?
Jenom se skryjí za obzorem.
Někdy je zahlédnem v paprscích slunka za svítání,
září tam v dálce, zalykají se vzdorem,
že jsme je opustili, když jejich plamen jasně plál
a my mohli v rukou sevřít svůj svatý grál..

Pak slitují se, samy se vynoří, kdo chce, je chytí
jak lesklé ryby rybář do svých sítí...

Hvězdy

Hvězdy shlížejí z oblohy temné,
s údery srdce se Ti vzdaluji
a ony jako by se dotýkaly země.
Ať nebe nechá si své hvězdy, chci jen Tebe..
I když jsou jasné jako ty, které malují
děti na papírové nebe...

Proč..

Je snadné pohrdat a dělat soudy..
Někdy je člověk strašně sám,
unášen neznámými proudy,
náhle je jiný, než se zná...

Kdo hříšní jsou jak já, snad vědí.
Navždy se bude každé noci zdát..
Na některé otázky nejsou odpovědi.
Některé skutky nelze odestát...

Smutek

Někdy mám pocit, že s Tebou stojím mimo čas.
Něco se hýbe.. něco se bortí v nás,
mezi námi hradba ze studených skel
a smutek nespěchá, aby odešel...

Chuť...

Někdy se dotknu Tvých tajemství,
o kterých nikdy nemluvíš.
Potom už celou noc jen mží,
sypeš mi do ran sůl.. jen Ty smíš.

Někdy po hádce jak ze zbořených měst
zbude tu v tichu jenom suť,
přesto pro mne radost i bolest
mají s Tebou stejnou chuť...