Proud

Dívám se, jak tiše spíš..

na kůži přitisknu rty - pohneš ramenem

vidíš mi do srdce - jenom Ty smíš

probdělé noci dávno jsou splacené

Kdo jsem já? Jen list, jenž klouže po hladině

splyne s ní, odpluje po proudu - moje duše

nejdřív se na vodě houpe líně

pak po kamenech rychle kluše

Po odehrané epizodě

když už svou vlastní tíhu neunese

v té chladné hebké vodě

na konci své cesty.. rozplyne se

Slova

Občas, když hvězdy s nocí
roztáhnou svoje sítě, v souhvězdí Labutě zahlédnu zastřený nápis "Miluji Tě"

A vždy, když Deneb vidí tato slova z oblohy shlédne - zvědavost jí nedá tváře jí zrudnou do nachova i když je jinak velmi bledá..

Rukama podám si ta něžná slůvka

a hvězda závistí zas zbledne

v noci je vidíme já i ona,

však jen moje jsou ve dne...

Paprsky

Ve slunečních paprscích skrytí,
oslepená odlesky v jeho očích,
ve kterých souhvězdí se třpytí
a netuším, jak zaútočí.

Jen matný otisk jeho tváře
na pokožce mého ramene,
vším může být bez ztráty svatozáře,
ukrývám pohledy zmatené.

Stokrát jsem slunce přeletěla
na svých pyšných křídlech a neztratila pel.
Jedenkrát zkouším se dotknout zcela,
vím, sežehne má křídla na popel.

Pozdrav

Léto nás ještě dnes pozdravilo,
s barevným listím si zatančilo, usmálo se a v tváři mělo dolíček, i andělé oblékli se do triček.

Kytice barevného listí
podzim pro zimu vzduch čistí. Na chvíli svět zastavil se v snách a já tu stojím s blátem na botách.

Neumím..

Slova a gesta.. ach.. neumím se chovat,
být vzorná a etiketu dodržovat
a přitom jediné, co jsem vlastně chtěla,
když vážka z listu neslyšně odletěla,
abys mi shrnul vlasy z čela,
prsty z nich vyhnal ptačí peříčka
jen.. zlehka políbit Tě na víčka..

Mží

Všechno jen lži

ve spirále snesla jsem se dolů

za oknem mží

už nikdy, nikdy spolu

Jak barevné listí

Tvoje vzkazy na plotě

obsah už nezjistím

teď, ani v příštím životě

Obyčejná

Jak na podzim spadlý list 
jsem příliš obyčejná pro tento svět
barevných blyštivých pozlátek.
Neumím v Tvém srdci číst,

jsem jenom malá šedá myš,

o které na svých cestách těžko sníš.

Nevzdám to snadno.
Dál míchám lektvary lásky
(často už jenom pro bělásky),
hustím je solí a dívám se na dno,
vařím je z citů a minulých chyb
a doufám, že snad bude líp.

Neznám svou roli ve Tvých hrách,
ač nohama stojím na podlaze,
mé srdce pluje na oběžné dráze 
ve vzduchoprázdnu, kde zbyl jen hvězdný prach.

Za deštivých večerů cítím, že nežiji...

Alespoň dnes v noci být tak Tvou Julií.