Křeslo

Křeslo na zahradě, kde vánek mi vlasy zacuchal
zůstalo opuštěné, jak poslední letní den ho zanechal
pomalu půjdu a uklidím ho radši...
vždyť pouhý pohled na něj nutí mě k pláči

Káva

U ranní kávy s výhledem na zahradu
objímám kolena a podpírám si jimi bradu
dvě slané slzy do hrníčku skanou
dávám ho stranou, já nechci kávu slanou

S úsměvem mi tu svoji kávu přistrčíš
ještě ji cestou trochu dosladíš
Povíme si všechny ranní zprávy
- Ty jsi můj pravý šálek kávy...

Ohňová země

Jsi oheň, já jsem země
klidná a spící,
však, když dotkneš se mě,
mé srdce tepající

vlije mi do žil žhavou lávu
a trasy, které jindy nepřeplavu

zdají se být snadné
když u kormidla stojím, ruce zebou
a nikdo už mi neukradne
všechny ty chvíle s Tebou

Na cestě kolem světa Ohňovou zemi pokořím,
pak do ucha Ti černou perlu zavěsím

Na konci

Ani sis nevšiml, že já už tu nejsem dál
Vzdávám se výsad, cos mi dal
Jsem znavená, ty´s hledač pokladů,
co srdce mi kdysi ukradl
Na konci léta, zbavená iluzí,
tak lehká... už nic mne nemrzí
Když zdálo se, že mnoho mne nečeká
věci se děly - na konci cesty našla jsem člověka
a zahlédla jsem kousek jeho nebe...
na konci cesty v něm našla jsem sebe

Léto

Voňavá, něžná jak milostná věta,
čerstvá a hebká šeptala v trávě.
Sváděla... Ty vzal sis ji hravě.
Růžový květ - poslední dotek léta.

Příteli

Zlatavé lány pšenice se vlní,
mezi nimi pole heřmánku,
vzduch plný letních vůní,
jež s večerem mi voní do spánku

Divíš se žlutým diviznám,
vždyť divizny jsou k divení
a když se v cestách nevyznám,
tak čekám na Tvé znamení

Létáme spolu jako ptáci
sametem, kam až oko dohlédne.
Potom se zpátky na zem vracím,
často až v pravé poledne

Uprostřed pole řada stromů
jak karavana velbloudů
a nikdy se mi nechce domů
plyneme spolu po proudu

Příteli - jdeš se mnou úvozem - mým osudem..
a nevím, vážně nevím, co bude, až spolu nebudem
pročešeš kopyty obilí, ucítím vůni řebříčku,

z dob čínských císařů můj zlatý nebeský koníčku..

Vím..

Jednou se moje hladké tělo
Tvým horkým rukám omrzí.
Prstům, pod jejichž dotyky se chvělo,
můj prodavači iluzí.

Až pod dekou se k sobě v noci obrátíme zády
a mezi námi plno nevyřčených vět,
pak zhořkne Mléčná dráha z čokolády
- je jednosměrná, není cesty zpět.

Tak tedy alespoň dnes v noci
drž ve svých dlaních moje zkřehlé ruce,
když s rozumem jsem v koncích,
zahřej mé osamělé srdce...