Svítání

Svítá - za kopci oranžové ráno
maluje zátiší - nebe modelem mu sedí
Chlapec s dívkou si říkají svá "Ano"
Bez hlesu, pohledem - jen oni vědí.

Rybář

Necítím se být víc,
než mýdlová bublina,
průsvitné nic,
voda, jenž usíná,
když zamkne ji led.
Duše strne, pod hladinou čeká...
Chlad proniká jak jed.
Vtom zaslechne rybáře.. do ledu seká

Nad ránem

Ještě než po nebi se rozlije svítání,

než paprsky oknem pohladí peřinu,

nahlížíš do mých snů, vcházíš mi do spaní,

chci s Tebou vychutnat každičkou vteřinu.

Však v objetí Tvých paží není mi souzeno

sladce se nad ránem probudit

Bez Tebe v srdci mám prázdno a studeno, 

a dál už nemám sílu ani snít...

Na dostřel

Ten, kdo se k Tvé duši na dostřel přiblíží,
zlehýnka pohladí zavřená víčka,
ten, kdo Tě líbá a umí hýčkat,
nejhlouběji zraňuje, nejvíc Ti ublíží...

Bolestí zamrkáš a nevíš, čemu věříš,
máš plachtit v bezvětří pro trochu něhy?
Bezmocně snažíš se zahlédnout břehy,
jen dlaněmi stojatou hladinu čeříš...

Snění

Přivoním bezděky k slaměnce,

pastelky skládám do věnce,

pastelky řadím do duhy,

Pegasu tisknu do boků ostruhy.

Bodnu, on polekaně vyletí, 

spěchám vstříc Tvému objetí.

Zbrklosti meze se nekladou,

zůstáváš navždycky záhadou.

Kde bere se něha Tvých pohybů?

Jsou plné tajemných příslibů...

Mlčím a vím - čím víc k Tobě utíkám,

tím pevněji Tvé dveře zamykám.

Letec

Místo smutku hlasitý smích
místo odpovědí vtip
svaly ztuhlé, jak by je studil sníh
a slova ostrá jako šíp..

Co ukrývá tvář zasmušilá
kdo rozmotá tu nit
kdo objeví, co podemílá
něžnou  duši? Co dusí cit?

Jen oči prozradí Tvou bolest srdce
zmatek, touhy, strach
pro souboj s temnem prázdné ruce
každý den duše na vahách.

Když noc se plíží zrádná
snad stačím poslat zprávu kurýrem
když, zdá se, nepřichází pomoc žádná
můj polekaný letče vesmírem

věz, jako jestřáb létám s Tebou v každé době
nad temnou nocí směrem k svítání
nenič ten krásný vesmír v sobě
připravím dráhu k hladkému přistání.

Ztráty a nálezy

Znuděná paní ze ztrát a nálezů,
šedivé oči schované za víčky,
já si jen říkám: "Sem už víc nevlezu."
Pak se však usmála - ve tvářích dolíčky.

A co prý hledám, co že prý postrádám?
Stačí si říct, po čem nejvíc toužívám.
Má tady obojky, klíče a kufříky,
knoflíky, tašky, prádla tři šatníky.

"Co hledám?" na to já... "To byste neměla."
Úsměv mě povzbudí, tak spustím zvesela:
"Barevný kroužek na křídle motýla,
veliký klobouk, když fouká mi do týla...

Měňavou perlu ve škebli z rybníka,
dech, který stačil by, když dlouho utíkám.
V sklenici vody rozpuštěný Vitacit
dvě dlaně spojené, ze kterých můžu pít.

Stébélko trávy z louky za lesem,
co k smíchu nutí mne, když šimrá pod nosem,
nad hlavou napořád kus modrého nebe..."
Paní šla k regálu...  vytáhla.. Tebe