Větrný dům

Mezi horami slov a hlíny
se vítr prodírá
před sebou žene noční stíny
za nimi světlo krajinu
                   kouzelnou prostírá
Zuby mi strachy cvakají
stulím se k Tobě, lásko moje
a naše těla šeptají.
Slib mi, že do rána nevpustíš tmu oknem do pokoje.
Vnímám Tvou vůni, oči, vlasy,
splyneme v sobě - nazí.
Šílení touhou umíráme asi
my - milenci - sebevrazi.
Vpíjíme se v sebe ve větrném domě,
kde každé slovo, každá kapka deště
je jenom pro Tebe a pro mě.

Souhvězdí Labutě

Pokládám hlavu na Tvoje rameno,
když večer se ukládám na kutě.
Obloha má právě k večeři prostřeno,
oknem k nám nahlíží souhvězdí Labutě.

Ladný krk oblohou se klene,
a vzadu v jejích perutích
jak démant září hvězda Deneb.
Tmou nese se Tvá píseň labutí..

Ještě chvíli, ještě se mi bráníš,
tolik hvězd jen já v noci vidět smím,
když nade mnou se skláníš,
v Tvých potemnělých očích hvězdu Deneb zřím.

Odpuštění

Jsem kapka deště vystrašená,

která prší na nesprávné straně světa.

Jsem moře, v něm vody po kolena,

v němž utopí se každá moje věta...

Bolí mě štěstí, tolik bolí

a není se kam skrýt.

Všechny mé rány naplní se solí,

bolí to - snad ani jinak nedovedu žít...

Jsem Tvůj černý kůň na poušti,

co bloudit o samotě je mu třeba,

ten, který Tobě odpouští, 

že podal jsi mu skrojek chleba.

Lilie

Dřív než déšť umyje

tabule okenní,

dřív, než se zachumlám

do tepla do peří,

chtěla bych pro Tebe

běloučké lilie,

průzračné jako sny,

položit u dveří.

Jenže v mých představách 

(když o tom přemýšlím)

svěřuji liliím 

úlohu nesnadnou

Toužím Ti totiž

dát kytky, co nezvadnou.

To já

Já jsem tou hvězdou, co na cestu Ti svítí,
když znavený vracíš se nocí z cest.
Tvé srdce do dlaní jak rybku sotva chytím,
měsíční nit pod Tvé kroky snažím se vplést.

Tolik bych chtěla, abys pochopil -
to já jsem Tvá naděje, Tvá ztracená víra.
Abys mě jinak uviděl třeba jen na pár chvil -
to já jsem láska, která se nemění, která si nevybírá.

Jsi schovaný za svojí zdí a nevycházíš ven,
abys zas vstoupil a uviděl krásné.
Chceš milovat bez lásky více žen
a Tvé velké srdce je tak prázdné...

Myšlenky na Tebe jsou jako horká láva.
Vidím, jak bavíš se hrou - kluk, trochu osamělý..
chceš vyhrát a vášnivě kartami máváš,
z balíčku snímáš srdcové eso - kartu pro anděly..

Ve chvilce příští ho odhodíš zmámen,
dál do hry se vrháš a posadíš se zpříma
a pro samý spěch nevidíš plamen,
který září Ti přímo před očima..

Ztrápený anděl teď u cesty usedá,
prohrál.. a vzdává to.. perutě celé odrané.
Zde jeho pouť končí, už dál nic nehledá.
To já jsem ten anděl a mé černé peří vítr odvane....

Spící

Probuď se, lásko, nespi už,
po nebi se rozpíjí černá tuš
a v ní se třpytí kapky rosy,
co každý večer vzpomenou si,
kde nechalo je chladné ráno,
když měl jsi ještě rozespáno...

Otevřeš okno - tma je tu.
Můžeš si teď co chceš přát..
Copak nevidíš kometu
bláznivou rychlostí se hnát?

Vítr Tě polechtá na tváři
zabořené v bílém polštáři
a Ty se usmíváš...
a víš, že když Ti bude zima na nohy,
přikryju Tě kusem oblohy...

Proměny

Jsem bílá růže
umírám v Tvých rukou
okvětní lístky padají
                       vadnu
svlíkám se z kůže
pláču rosu potají
neslyším, co si květy šeptají
ševelí drobnými listy
a místy stávám se rosou
už proudím a vlním se
zkus mě tít kosou
odtékám po římse
hledám oblázek
hledám Tebe
              obejmu Tě
ze všech stran
máš plno otázek
a...
... já jen šumím
                to umím

Jsem voda, která Tě chladí
Jsem proud, který Tě svádí
Jsem vlna, která Tě hladí
Jsem tůň, která Tě zradí
                                     Jen šumím
                                                   umím...