Spící

Probuď se, lásko, nespi už,
po nebi se rozpíjí černá tuš
a v ní se třpytí kapky rosy,
co každý večer vzpomenou si,
kde nechalo je chladné ráno,
když měl jsi ještě rozespáno...

Otevřeš okno - tma je tu.
Můžeš si teď co chceš přát..
Copak nevidíš kometu
bláznivou rychlostí se hnát?

Vítr Tě polechtá na tváři
zabořené v bílém polštáři
a Ty se usmíváš...
a víš, že když Ti bude zima na nohy,
přikryju Tě kusem oblohy...

Proměny

Jsem bílá růže
umírám v Tvých rukou
okvětní lístky padají
                       vadnu
svlíkám se z kůže
pláču rosu potají
neslyším, co si květy šeptají
ševelí drobnými listy
a místy stávám se rosou
už proudím a vlním se
zkus mě tít kosou
odtékám po římse
hledám oblázek
hledám Tebe
              obejmu Tě
ze všech stran
máš plno otázek
a...
... já jen šumím
                to umím

Jsem voda, která Tě chladí
Jsem proud, který Tě svádí
Jsem vlna, která Tě hladí
Jsem tůň, která Tě zradí
                                     Jen šumím
                                                   umím...

Zítra

Když k večeru se vracím domů,
mám na polštáři kopretiny
                                 zvlhlé od rosy.
Chci za ně poděkovat - nevím komu,
jenom vím, že dnes se romantika
                                          jaksi nenosí...

Když k večeru se vrátím domů,
jen tikot hodin a tiše spící
                                 klapky klavíru.
Rukou líně smetu na zem noty,
chci si být jistá, že v tichu neutonu,
v samotě svého bytu
                           ušitého na míru.

Projdu jím rychle do ložnice
                                 v očekávání,
však nad mým lůžkem s nebesy
bliká jen venku večernice,
                               svítí mi bíle do dlaní.

Na polštáři ani lístek jitrocele,
                               ani kvítek, ani blín.
Zapálím svíčku, vklouznu od postele
                                    a zachumlám se do peřin.
Odletím do krajiny snů,
do tmy se ze spánku budu usmívat
a v duchu šeptat: "zítra...
                              zítra.. snad..."

Ukradený čas

Má touha nezůstává skrytá,
já se pak často za to stydím
a vím, že nikdy nespočítám
východy slunce, které s Tebou neuvidím.

Náš společný život žijeme ve vteřinách,
skládáme ho jak stavebnici -
minutu k minutě, mé srdce ve výšinách
té věže rozhlíží se potisící..

a každá malá chvilka připadá mu jako věky,
když vyhlíží, zda už už k němu utíkáš,
však nevstoupíš dvakrát do stejné řeky
a zřejmě ani do stejného rybníka...

Když dlouho nejdeš, tiše váhám,
pak dojde mi, že Ty už ke mně neutíkáš,
že dáváš přednost jiným drahám,
že pro jiné svou duši svlíkáš.

Tak ještě chvilku žijem v ukradeném čase,
zmateně zkouším utéct všemi směry,
nejprve šeptám, pak ptám se polohlasem:
Jaký smysl má láska bez důvěry?

Vlna a oblázek

Za lodí čeří se voda. Odpočívám.
Mořem se brázda klikatí - je jako živá.
Na přídi vítr mi vlasy cuchá,
jsem prostovlasá, trochu prostoduchá.
...
Rozčísnu tělem chladnou hladinu,
roztoužená ji k sobě přivinu
hladkou jak samet, jako smetana.
Tiše se nořit do vln, být hýčkána...
....
Zatím na pobřeží... vlna hladí oblázek,
on jako já říká "Ano" na mnohé z jejích otázek.
Vlna na něj chvíli zprudka, chvíli něžně dýchá..
a kámen "Ach, ještě! Ještě!" - vzdychá...

Šeptej

Prší. Teď není slyšet.
Šeptej mi nějaká krásná slova,
říkej je Tiše..
navždy si budu pamatovat

Tvůj nádech před větou.
Záblesky ve Tvých očích.
Za okny slunečnice rozkvetou,
do klína se Ti jako kotě stočím.
..
Šeptej mi... cokoli
a řekni to teď, řekni to tady.
I když to později srdce zabolí,
načrtni směle vzdušné hrady.

Šeptej mi své tajné sny
a neříkej, že už musíš domů.
Příště už možná nebude kdy,
nebude proč.. nebude komu...

Paměť

Chtěla bych zůstat uzamčená za skleněnou stěnou,
jsem však jak polštář s paměťovou pěnou..
Tvůj otisk na mé duši zůstává a pálí
tím palčivěji, čím víc se ta Tvá od mé vzdálí.

Čí horké ruce setřou ze mě jako pel,
jak pestrý prášek motýlům ze křídel,
Tvou vůni.. a z očí odraz Tvojí tváře?
Krvavé otisky prstů něžného žháře...

Snadno strháváš mě do propasti ... a tak prudce.
Konečně zastavit zběsilé bušení svého srdce.
Tvé doteky však cítím bez přestání...
Tvůj dech na mé kůži je jako tetování.