Šeptej

Prší. Teď není slyšet.
Šeptej mi nějaká krásná slova,
říkej je Tiše..
navždy si budu pamatovat

Tvůj nádech před větou.
Záblesky ve Tvých očích.
Za okny slunečnice rozkvetou,
do klína se Ti jako kotě stočím.
..
Šeptej mi... cokoli
a řekni to teď, řekni to tady.
I když to později srdce zabolí,
načrtni směle vzdušné hrady.

Šeptej mi své tajné sny
a neříkej, že už musíš domů.
Příště už možná nebude kdy,
nebude proč.. nebude komu...

Paměť

Chtěla bych zůstat uzamčená za skleněnou stěnou,
jsem však jak polštář s paměťovou pěnou..
Tvůj otisk na mé duši zůstává a pálí
tím palčivěji, čím víc se ta Tvá od mé vzdálí.

Čí horké ruce setřou ze mě jako pel,
jak pestrý prášek motýlům ze křídel,
Tvou vůni.. a z očí odraz Tvojí tváře?
Krvavé otisky prstů něžného žháře...

Snadno strháváš mě do propasti ... a tak prudce.
Konečně zastavit zběsilé bušení svého srdce.
Tvé doteky však cítím bez přestání...
Tvůj dech na mé kůži je jako tetování.

U rybníka

Přelétl nad střechami černých čápů pár,
v křídlech svých z per snů vodopád
plný fantazie, něžných her a čar,
ta pírka pak snášela se do zahrad.

Několik poslů z hebkých perutí
sneslo se i k našemu rybníku
a párek bílých labutí
zvolilo malou okliku.

Na všem tom peří třpytily se kapky
jak lesklý poklad perlorodky,
na tmavou hladinu házeli jsme žabky
hladkými oblázky z rozhoupané loďky.

Pak ke břehu jsme vpluli tiše do rákosí,
lehli si na záda a šeptali si jako malí,
nevadilo, že jsme od písku a bosí,
s očima dokořán na nebi hvězdy počítali....

Voda

Vítr laská vodu něžně, jak jen Ty to umíš,
když na chviličku Tvoje prsty zbloudí...
Hladina zlehka čeří se a šumí
a dole u dna temné proudy proudí.

Prsty Tě hladím v podkolenní jamce,
slzy spadnou do vody a rozplynou se do nicoty,
před procházkou stezkami mé duše
zapomněl jsi vyzout zablácené boty...

Mraky potichu se svým odrazem splývají,
objímám kolena a do krve si koušu ret..
letět tak s nimi.. poslouchat, co zpívají,
rozplynout se jak slza a nikdy se už nevracet...

Nůžky

S pošlapanou duší
bez hlesu černou tmou se ploužím,
procházím nocí, aniž tuším,
kam dneska hlavu složím.

Jen chladné cvaknutí ostří nůžek
zazní nocí - konečně došlo mi to.
O lásce snít se teď už jenom může..
Odstřihl´s mě. Přiznávám, že je mi to líto.

Dnes sama se sebou se smířím,
mé sny se rozplynou,
odletí s topolovým chmýřím
a v dálce někde tiše zahynou.

Vzpomínky ještě jak uhlíky doutnají,
ač žhavé, na srdci mně zebou.
Vychrstnu na ně vodu, vždyť mě týrají
a k čertu, k čertu s Tebou!

Kaňka

Měsíce jen půl -
je jako kaňka vpitá do oblohy,
do mého okna
svítí jak lampa do výlohy.

Pár písmen z něj přečtu
a na zbytek si beru lupu,
z oblohy sbírám hvězdy, jež
odnesu si v tašce od nákupu.

U ranní kávy
pak rozprostřu je po ubrusu,
vůbec mi nevadí,
že budeš se smát mému vkusu..

Smeteš je na zem,
měsíční psaní načrtneš mi na zádech...
Stále znovu... den za dnem,
každičkou chvíli .. mi bereš dech....

Doba ledová

Ty večery, kdy i nádech bolí,
kdy po slzách je jenom vyschlá cesta, kdy vím, že spánek nedovolí najít klid, můj starý sen mně trestá.

Zhasněte konečně hvězdy,
vypněte nebe a s ním i moji duši.
Zbytečně jenom ji zebe.
Zhasněte moje srdce, jak se sluší.

Sfoukněte mého citu plamínek,
vymažte z paměti změť krásných vzpomínek
a na ruce mi navlékněte rukavice...
nastal čas ledu a ve mně ohně není více.