Harfa

Tělo je harfou mojí duše,
struny se chvěly, tys usedl a hrál,
srdce jsem cítila, jak kluše,
nabírá rychlost, klus mění se v cval.

Ten pohled bezedný mě dožene.
Ústy jsi nesliboval nic,
mé zorničky tak překvapené,
když prozradil jsi víc...

Tvé prsty pak svou něhu skryly
chladné a cizí hrály studeněji
a struny praskly, jen některé mi zbyly,
nevím nic, nic nevím o naději.

Pak už jen ticho, ani pár vět,
jen slzy střídám s nádechem.
Tak tedy končí svět, tak končí svět.

Bez velkého třesku, jen s tichým povzdechem.

Přijď

Přijď, Lásko, za oknem hoří svíčka,
ležím tu sama, zavřená víčka,
plamínek moje verše stráví
a marně čekám na Tvé zprávy.

Umírám denně a bez Tebe to bolí,
mám srdce v kleštích, sevření nepovolí.
Jsi perla vylovená z mořských hlubin,
léčivý kámen, tajemný rudý rubín.

Tvé prsty tančí v mých vlasech jako ve strunách,
když nejsi se mnou, cítím strach,
mé prázdné dlaně v nočním šeru zebou..
sevři je ve svých.. ach..zestárnout s Tebou...

Úsměv

Probuď se, lásko, nespi už,
po nebi se rozpíjí černá tuš
a v ní se třpytí kapky rosy,
co každý večer vzpomenou si,
kde nechalo je chladné ráno,
když měl jsi ještě rozespáno...

Otevřeš okno - tma je tu,
můžeš si teď co chceš přát.
Copak nevidíš kometu
bláznivou rychlostí se hnát?
Vítr Tě polechtá po tváři
zabořené v bílém polštáři
a Ty se usmíváš...
a víš, že když Ti bude zima na nohy,
přikryju Tě kusem oblohy...

Chodníčky

Hledal jsi anděla
- našel jsi světlonoše
Amor ho poranil
- trénoval střelbu z kuše.
Snad býval sám andělem
a peří ztratil v bouřích,
bloudil tmou s lucernou,
plavil se v temných mořích...

Někdy jsou chodníčky života
úzké a zamotané,
často se míjíme, za kliku bereme
každý na jiné straně.
Něco Ti zašeptá nahlédnout klíčovou dírkou
na chvilku pouhou,
tam: Oko - zamrká rozpaky,
vpíjí se do Tvého, chvěje se touhou....

Usínání

Lásko má, nemůžu usnout
                  bez Tebe.
Dívám se temným oknem
                  do nebe,
zda neuvidím kometu,
abych si mohla snít svá přání
při její výpravě dlouhého doletu
a při mém usínání.

Vím, že když si tak po papíře
s kometou poletuji,
tak Ty si myslíš, že
své řádky opisuji.
Věř mi a dýchej zlehka, tiše,
ať slyšíš, co moje srdce
            na papír tužkou píše.

A dneska zpod peřin
dívej se do noci -
ať i Ty vidíš
hvězdné zrcadlení.
Potom lež a hlavně
neusínej,
nebo se probudíš
s očima,
v nichž to není.

Prší

Když je mi smutno, pláčou mraky,
smáčí lán obilí a vlaštovkám fraky.
Nocí se nese smutné cinkání,
to slzy - mé kapky - něžně vyzvání.
K ránu pak vánek pole osuší
a vlaštovky se koupou v kalužích..

Maják

Jak maják v rozbouřeném moři
námořníky varuji i lákám.
V mém srdci oheň hoří,
vysílá nocí signál dálkám.

V neklidném večeru bezhvězdném
Tvoje loď blízko ztroskotala,
Tys bojoval a plaval jsi až sem,
kde nad hladinu vystupuje skála.

Nesměle otevřel jsi staré dveře
a obsadil mou opuštěnou věž,
dal vale věčné nedůvěře,
večer co večer šeptal jsi mi: "věř"

Buď navěky mým společníkem,
skála pod mořem je podemletá.
Jsem majákem, Ty trosečníkem,
my dva jsme spolu duší světa.