Ztracená

O zeď opřená
v ztracené uličce vpitá do kamení,
skloněnou hlavu jak hříšník,
co čeká rozhřešení.
S očima dokořán o Tobě sním
a to se nemá.
Na pár okamžiků
zmizíme spolu do ztracena.
Až se mě dotkneš,
zcela jistě vím,
jak pečetní vosk
se roztavím.
Stačí Tvá vůně, dotek pouhý,
jsi věčná inspirace, můj anděl touhy.
Sedím tu na schodech, čekám na anděla,
v ztracené uličce ... ztracená zcela.

Spořivá

Chtěli bychom létat jako ptáci...
jak vlaštovky, které se s jarem vrací.
Zatím...
šetříme dechem, šetříme časem,
šetříme láskou, svázáni lasem,
nemáme sebe pro samou práci,
nemáme nic, ani inspiraci.
A přitom stačí nastavit dlaně,
droboučká vločka snese se na ně -
myšlenka, nápad tvořený vzduchem,
kratičký nápěv zaznívá uchem.
Stačí se zasnít, zastavit chvíli,
uvidíš na dlažbě tancovat víly.
Každý má tolik, kolik chce cítit,
kolik se rozhodne z života chytit.
Neumím šetřit penězi, natož city,
do čela jasný osud mám vrytý.
Nešetřím láskou, kroky či slovy,
snad přijdou někomu vhod... kdo ví?
Únava doráží jak šelma dravá,
pro mě je tahle smrt jistě ta pravá.
Až potom přijdou mi náhrobek setřít,
napsáno bude: neuměla (se) šetřit...

Láska

Jsi měsíc, stříbrný peníz
v temnotě noční oblohy,
úchvatný obraz
stvořený bez modelu, bez předlohy.
Jsi z režného plátna měšec
plný barevných fazolí,
voňavá skořice, která můj pláč
zázračně prosolí.
Jsi peří ptáků, když ve větvích
usínají znavení,
s nosem přitisklým na sklo
pokorně čekám,
až dáš mi znamení.
Žiješ z dešťů mých slz,
které jak višně kanou k rtům,
má ústa tiše sládnou,
jsou náchylná k polibkům.
Zanecháváš mě v bouři
Tvým trnem poraněnou.
Jsi svátost, lásko, nenech mě zemřít,
já přijímám Tě na kolenou.

Kolibřík

Jak rychle tluče srdce kolibříka?
Jako když nocí budík tiká?
Nebo zní jako mojí duše chvění,
když krev se v žilách náhle zpění,
a utišit ji možné není?

Jak rychle kmitá srdce kolibříka?
Jako když na obloze hvězda bliká?
Jako když pod palcem mi listy běží
a oddychují knížky vůně svěží?
Jak dusot kopyt koně bez otěží?

Jak asi rychle mžiká
maličké srdce kolibříka?
Jak moje řasy, než z nich slza steče,
když chvíle bez Tebe se vleče?
Malý ptáček květ svou krásou přiobleče,

nad hlavou zase jasná hvězda bliká,
můj znovu nalezený úsměv říká:
Poznáváš? To jsem já v srdci kolibříka...

Jednou

Jednou - zmizím. Celý příběh
shrneš do dvou vět
v dalším krásném okouzlení,
když bude třeba vyprávět.

Ty toužíš vesmír ochutnávat
a poznat rychle celý svět,
být tulákem a vším se stát
a nevracet se zpět.

Nevíš, že  to, co hledáš,
může být v jediném pousmání,
v jediném srdci, po němž
pátráš bez přestání.

Však nehledáš v hlubinách,
plaveš na hladině zády,
nikdy nedohlédneš dolů
a dopouštíš se nejen v sobě zrady.

Tak nepoznáš, co bylo pravé
a poznáš všechno "jen",
nikdy nevzneseš se ke hvězdám
a nestaneš se básníkem.

Ztratíš poezii, ztratíš snění,
Tvá duše ukryje se do vzdálené skrýše
už ani pro Tebe nebude k nalezení
a Ty své srdce nikdy nevypíšeš.

Racek

Být rackem, letět daleko,
daleko k neklidnému moři,
mít jenom peří, letět nalehko
tam, kde slunce jako oheň hoří.

A potom dál až za moře,
zvednout se z oběžné dráhy,
navštívit hvězdy nahoře,
optat se, zda jsou zdrávy.

Neohlížet se nikdy zpátky,
zanechat dole na Zemi
minulost plnou jinovatky,
zamknout ji někde v přízemí.

Více se nedat strávit vášní,
raději pírka nežli víru ztrácet,
a nikdy nepochopit tvory zvláštní,
kterým sny dají příliš mnoho práce.

Za slovy nikdy nehledat, co není,
smetí si neplést se stříbrem,
utopit beznaděje v oceánu snění.
Já, osamělý racek, plachtím vesmírem.

Vaření

Rukama ze vzduchu lovím si slova,
potom je navlékám na tenkou šňůrku,
prsty je třídím, prohlížím znova,
loupu z nich starou nevzhlednou kůrku.

Když jsou tam všechny, mám dlouhý pruh,
zbytky slov shrnu do zásuvky stolu,
uzlíkem zavážu, uzavřu kruh,
Tobě je pošeptám, až budeme spolu...