Když spíš

V myšlenkách snesu se na Tvoji peřinu,
Tvé oči zavřené jsou cílem, jejž neminu.
Znám je tak dávno, jak se točí Země,
chci hýčkat Tvůj spánek a víčka líbat jemně.

Šeptám Ti slůvka, co říkat se nemají,
nemůžu za to, ze rtů mi létají.
Sníš klidně, jen vráska na čele
občas se usměje ze spaní vesele.

Tisknu se k Tobě, šimráš mě na nose,
odraz nás dvou smím hledat jen v obloze
nebo na průzračné jezerní hladině.
Hodíš tam oblázek a obraz se rozplyne...

Motýl z Maranella

Jak chutnají Tvoje rty?
Už skoro jsem zapomněla...
Jaké je padat do propasti,
poddat se Tvému tělu zcela
a neovládnout slzy slasti..

Nevím, kdy dotknu se,
byť letmo jen, Tvých dlaní,
kdy zády se k Tobě přilepím,
když se ke mně skláníš,
kdy bude to, co já vím?

Večer jsem usnula v zahradě.
Otřu si kapky rosy z čela,
do vlasů vpletu věnec z trávy.
Usedl na něj motýl z Maranella,
snad přinese mi lepší zprávy...

Kapky

Dvě kapky na zábradlí lesknou se, každá sama
Každá je sama, snad dočkají se rána
V sobě se navzájem zrcadlí
Na černém kovovém zábradlí
Do svítání vteřiny se vlečou
Než v jedinou kapku stečou
Ta potom ztěžka skane dolů
Ve věčném objetí dvě kapky umřou spolu
A jestli neumřou, vytvoří základ řeky
Která rozemele hory a poteče věky
Možná ze zajetí řeky se pak kapka vysvobodí
Až dosáhne chvíle, kdy hroutí se staré světy a kdy se nové hvězdy rodí.

Řez

Bolestné svítání,
na trávě jinovatka,
řez nožem do dlaní,
pomsta je tak sladká.
Za můj hřích,
za vášeň neskrývanou,
ptáci se smějí ve větvích,
z očí slzy kanou.
Tak trestá svět ty,
kdo neskrývají touhy,
srdce se mrská na dlaních
a řez je rovný, dlouhý.

Vzpomínky

V oblacích ve tvaru draka
je vepsaný můj další osud.
Tvá vůně sladce obojaká,
kterou dýchala jsem dosud,
ztrácí se za posledním rohem
mé tajné noční výpravy.
Pod okny stojím, dávám Ti sbohem,
zhasíná okno, mizí Tvůj obrys mlhavý.
V objetí Tvých paží cítím se křehká..
Samota myšlenek je moje daň.
Vzpomínek na Tebe dotýkám se zlehka,
opatrně, jak otevřených ran..

Noční

Noc je jak černě počmáraný list
- jen občas lampa zabliká -
v ní abych mohla lépe číst
dřív, než ji k ránu světlo spolyká.

Hvězdy se pomalu točí
kolem své vlastní osy
ze tmy mžourají tisíce očí
a mezi nimi chybí nosy.

Netopýr ke svým průzkumným cestám
roztáhnout myší křídla musí,
prolétne kolem mě směrem z města,
rozvíří tmu, která dusí.

Noc je tak chladná jako čepel nože
- jen občas lampa zabliká -
vystoupí ke mě jako vlna z moře
a smutně se mě dotýká...

Večer

Když slunce zapadá a
za horou se ztrácí,
do večerního zpěvu žab
září plameňáci.

Na štíhlých nohách
něžné sametové peří
čechrají zobáky.
Čas naděje, kdy člověk věří,

že jednou opět spatří
záři, která se na oko tváří
jak růžové peří plameňáků,
o které tvrdí jenom lháři,

že není, že existuje jenom v snění
něžná a čistá, jak křídla bělásků.
Ať umřou bez ní, malověrní,
já umřu s ní a nebo pro ni, pro lásku...